ECLI:CZ:US:2011:2.US.377.11.1
sp. zn. II. ÚS 377/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele J. T., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010 č. j. 15 Cmo 234/2009-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2011, stěžovatel brojil proti shora uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele a M. T. (dále též "žalobci") ve věci žaloby o určení pravosti pohledávky ve výši 2.200.000,- Kč v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 77 Cm 25/2008. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že s vynesením napadeného rozsudku nesouhlasí, protože byl vypracován bez jakýchkoli skutečných a pravdivých přezkumů třicet let trvající kauzy, a namítal, že jeho rodině vznikla v důsledku postupu státních orgánů České republiky v dané věci značná újma, a to zasahováním do práva na ochranu života, jména a dobré pověsti, práva na zdraví a práva na ochranu majetku.
Jak Ústavní soud zjistil, napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2009 č. j. 77 Cm 25/2008-205 o žalobě, jíž se žalobci domáhali určení pravosti pohledávky vůči úpadci - provozovateli hornické činnosti v kamenolomu Těchlovice, která představovala škody způsobené důlní činností na jejich majetku, jakož i nemajetkovou újmu za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. V napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že soud prvého stupně si opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, které správně hodnotil a z nichž dovodil správný první závěr o tom, že žaloba není důvodná. Shodně se soudem prvého stupně uvedl, že pohledávka ve výši 100.000,- Kč představující škodu ve výši nákladů na odstranění prasklin a stavebních závad, je škodou způsobenou provozní činností, za kterou odpovídá provozovatel této činnosti, avšak byla uplatněna po uplynutí promlčecí doby, a není proto po právu. Jako správný označil odvolací soud i závěr soudu prvého stupně ohledně částky ve výši 800.000,- Kč představující majetkovou újmu vzniklou snížením reálné ceny předmětných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele. Konstatoval, že tato vyčíslená škoda žalobcům dosud nevznikla, protože se dosud nepokusili nemovitosti prodat. Podle obecných soudů žalobci rovněž neprokázali, že pohledávka ve výši 300.000,- Kč představující škodu ve formě ušlého zisku z důvodu znemožnění provádění zemědělské malovýroby počítané za dobu deseti let je po právu, když nijak nedoložili tvrzení o výši zisku z podnikání, a nárok je ostatně promlčen s ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepodnikal již od roku 1997. Odvolací soud dal za pravdu soudu prvého stupně také v jeho závěru, že činnost v kamenolomu byla činností dovolenou, a proto nebyla splněna podmínka neoprávněnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti. Z tohoto důvodu ani pohledávka ve výši 1.000.000,- Kč představující nemajetkovou újmu za neoprávněný zásah do práva žalobců na ochranu osobnosti podle obecných soudů nebyla uplatněna po právu.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že návrh byl podán po lhůtě k tomu zákonem určené.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Procesním prostředkem, který by stěžovatel musel vyčerpat předtím, než se na Ústavní soud obrátí s ústavní stížností, není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu mimořádný opravný prostředek uvedený v §72 odst. 4 téhož zákona.
Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 3, §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Jak Ústavní soud zjistil dotazem u příslušného Krajského soudu v Ústí nad Labem, proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel již dovolání, jehož přípustnost by byla Nejvyšším soudem posuzována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepodal. Lhůta pro podání Ústavní stížnosti se tedy odvíjela od data doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ze spisu bylo zjištěno, že stěžovatel i M. T. osobně převzali zmíněný rozsudek dne 13. 5. 2010. Předložil-li stěžovatel ústavní stížnost po uplynutí více než půl roku od vydání napadeného rozhodnutí, bylo vzhledem k výše uvedenému evidentní, že tak učinil zjevně dlouho po 60denní lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě k tomu určené.
Při zkoumání podmínek, stanovených pro řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel není řádně zastoupen, jak to vyžaduje ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na shora uvedené se ovšem jevilo nadbytečným a neefektivním vyzývat jej k odstranění této vady ústavní stížnosti, neboť ani to by konečné rozhodnutí Ústavního soudu ve věci nemohlo ovlivnit .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Stanislav Balík
soudce zpravodaj