ECLI:CZ:US:2011:2.US.443.10.1
sp. zn. II. ÚS 443/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, se sídlem Londýnská 55, 120 21 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009 č. j. 14 Cmo 143/2009-223 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 12. 2008 č. j. 55 Cm 209/2005-157, 55 Cm 22/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, neboť má za to, že došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 4 Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic uzavřené mezi ČSFR a SRN, v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 7, čl. 8 a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 15. 2. 2010 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009 č. j. 14 Cmo 143/2009-223 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 16. 12. 2008 č. j. 55 Cm 209/2005-157, 55 Cm 22/2006 dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost i proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti, ledaže byl mimořádný opravný prostředek čerpán neefektivně (nicméně srov. poučení v rozsudku vrchního soudu). V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností, a to z důvodu dle ust. §237 odst. 1 písm. c) a ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, stejně jako nelze nyní zkoumat, zda stěžovatel podal dovolání efektivně. Lze uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné. Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho řádné dovolání neuspělo, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Nadto je zřejmé, že sám stěžovatel dal svým postupem najevo, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení, přičemž dovolací soud je povinen ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy při rozhodování o dovolání stěžovatele zohlednit i judikatorní vývoj v předmětných otázkách (viz zejm. nález sp. zn. I. ÚS 1768/09 ze dne 21. 3. 2011).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ust. §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Eliška Wagnerová v. r.
soudce zpravodaj