ECLI:CZ:US:2011:2.US.568.11.1
sp. zn. II. ÚS 568/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, 272 01 Kladno, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem nám. Starosty Pavla 40, 272 01 Kladno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 69 Co 341/2010-243, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. března 2010, č. j. 52 C 175/2008-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že v řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, jakož i porušení práva na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. března 2010, č. j. 52 C 175/2008-186, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Globus ČR, k. s.) zaplacení částky ve výši 90.000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka měla představovat náhradu škody vzniklé žalobci v souvislosti s porušením povinnosti žalovaného odebírat od žalobce zboží, resp. spočívající v nákladech žalobce na uskladnění tohoto neodebraného zboží. Vztah mezi oběma účastníky řízení byl založen Rámcovou dohodou o nákupních podmínkách, která obecně upravovala obchodní styk mezi oběma stranami (dále jen "Rámcová dohoda"). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nepřichází do úvahy náhrada škody podle §373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil nějakou svoji smluvní povinnost vyplývající z Rámcové dohody. Soud prvního stupně se ale zabýval možnou existencí předsmluvní odpovědnosti žalovaného (culpa in contrahendo) a v této souvislosti konstatoval, že žalovaný si musel být vědom vzniku nákladů na straně žalobce vzniklých v důsledku nutnosti uskladnění neodebraného zboží při náhlém (a pro žalobce překvapivém) ukončení spolupráce ze strany žalovaného, avšak žalobci se nepodařilo prokázat, že by učinil veškerá opatření pro odvrácení nebo zmírnění této škody. Proto nelze po žalovaném s ohledem na §384 věta druhá obch. zák. požadovat náhradu škody.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 69 Co 341/2010-243, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, avšak právně danou věc posoudil poněkud odlišně, což však nemělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neporušil žádnou - smluvní ani předsmluvní - povinnost. Za situace, kdy byla Rámcová dohoda posouzena jako platná, přičemž neobsahovala žádný závazek žalovaného, že je povinen objednávat a odebírat zboží od žalobce, si musel být žalobce vědom, že žalovaný může kdykoliv smlouvu ukončit a přestat zboží odebírat. Způsob, jakým žalobce zajišťoval dodávky pro žalovaného, byl jeho podnikatelskou činností a podnikatelským rizikem. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k podání žalobce ze dne 4. března 2010, které učinil ještě v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud neakceptoval požadavek žalobce na rozšíření (změnu) žaloby, neboť žalobce se dovolával změny skutkových tvrzení. Původně byl nárok žalobce postaven jako náhrada za náklady vynaložené na skladování za žalovaným neodebrané zboží; nově jej však konstruoval jako nárok, na vydání bezdůvodného obohacení za poplatky zaplacené žalovanému bez adekvátního protiplnění. Odvolací soud uvedl, že žalobce, přestože uvádí nová tvrzení, i v tomto podání setrval na svých původních žalobních tvrzeních, o něž opíral svůj nárok v žalobě. Proto nemohlo být toto podání posouzeno jako návrh na změnu žaloby ve smyslu §95 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud žalobce uplatňoval takto nově konstruovaný nárok, který nemá souvislost s nárokem uplatňovaným v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení, jedná se navíc o nepřípustnou novotu (§216 odst. 2 o. s. ř.).
II.
4. Stěžovatel v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítal porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě zdůrazňuje porušení práva na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Z práva na legitimní očekávání pak dovozuje, že výkon práva nebude v rozporu s dobrými mravy, že soudy budou respektovat vydané judikáty, že soudy budou postupovat v souladu s procesními pravidly atd. Stěžovatel dále polemizuje s posouzením jím navrhované změny žaloby (podání ze dne 4. března 2010) ze strany obou stupňů. Zde má za to, že ze strany obecných soudů došlo k porušení procesních pravidel, které spočívá např. v nedostatečném, resp. nesprávném poučení. Stěžovatel se konečně vyslovuje i ke zjištěnému skutkovému stavu a přednáší jeho vlastní hodnocení, přičemž dospívá k závěru, že jednání žalovaného mělo být hodnoceno jako jednání, které je v rozporu s pravidly slušnosti, pročež měla být i ta ujednání Rámcové dohody, na jejichž základě byly placeny žalovanému poplatky, posouzena jako neplatná ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.").
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si je toho dobře vědom, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí celou řadu ústavně zaručených práv, která měla být v jeho případě porušena, obsah a důvody ústavní stížnosti, o něž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv opírá, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti jím napadených rozhodnutí obecných soudů. Přehlíží tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
8. Nadto argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, postrádá ústavněprávní rovinu. Stěžovatel pouze tvrdí a předkládá obraz jiné skutečnosti, než jaká byla zjištěna dokazováním před obecnými soudy (jedná se zejména o otázku posouzení konkrétních ustanovení Rámcové dohody a posouzení jednání žalovaného). Ústavnímu soudu přitom nepřísluší toto dokazování přehodnocovat nebo jej provádět znovu. Ústavní stížnost není prostředkem ke zpochybnění skutkových závěrů vyvozených z konkrétních důkazů nebo z jejich souhrnu; přistoupil-li Ústavní soud k přehodnocení důkazu nebo důkazů provedených obecnými soudy, učinil tak výjimečně tehdy, pokud jejich hodnocení obecnými soudy bylo zcela extrémně vybočující z pravidel, která sám stanovil, a jež jsou nedílnou součástí spravedlivého procesu. Za takové vybočení je zpravidla pokládána deformace provedeného důkazu, důkazy neprávem opominuté a nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyvozených. To však není tento případ.
9. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí jinak řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že dospěly k odlišným závěrům, než jsou ty, které opakovaně předkládá stěžovatel, není sama o sobě porušením jeho práv, ani překročením jeho návrhu, tedy porušením ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud připomíná platnou procesní zásadu, dle níž je ve sporném řízení soud vázán návrhy účastníků, pokud jde o výsledek řízení, tedy to, oč v řízení usilují (petit žaloby), nikoliv však v tom směru, že by byl povinen zaměřit se čistě na okolnosti, které pro tento účel považují za rozhodné a jiné mohl pominout. V této souvislosti se Ústavní soud vyslovuje i k námitce stěžovatele ohledně posouzení změny žaloby obecnými soudy. Z podkladů zaslaných stěžovatelem, které tvoří přílohu ústavní stížnosti sice vyplývá, že stěžovatel v podání ze dne 3. března 2010 měl tendenci změnit žalobní návrh tím, že začal poukazovat na bezdůvodné obohacení ze strany žalovaného, avšak nebyl v tomto směru důsledný, když svoje podání uzavřel opět s tím, že škoda spočívá v nákladech vzniklých v souvislosti se skladováním neodebraného zboží. Oba tvrzené nároky mají ovšem naprosto odlišný základ a nelze se tedy soudu prvního stupně divit, že v případě takového nejednoznačného podání, posoudil věc podle původní žaloby. Je to totiž především účastník řízení, který svými návrhem určuje, jaká skutková tvrzení budou základem soudního rozhodování a jakým směrem se tedy soud při rozhodování bude ubírat. Není možné, aby účastník řízení v případě, kdy mu nevyjde jedna varianta jeho skutkových tvrzení, začal v průběhu řízení poukazovat na to, že se soud měl zabývat variantou jinou. V tomto směru dává Ústavní soud plně za pravdu odvolacímu soudu.
10. Soudy obou stupňů se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly i s dalšími námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti, a proto postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže a z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu