ECLI:CZ:US:2011:2.US.664.11.1
sp. zn. II. ÚS 664/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti P. N. A., právně zastoupeného Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem Martinská 10, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1470/2010, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2010 sp.zn. 6 To 406/2010 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. 6. 2010 sp. zn. 1 T 85/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 2 a článkem 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích byl obžalovaný uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce sedmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Krajský soud v Plzni odvolání zamítl a usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto.
Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, že nesouhlasí s průběhem trestního řízení, zejména s neprovedením jím navržených důkazů a dále se způsobem hodnocení provedených důkazů, na základě čehož došlo k vyvození nesprávného právního názoru.
Stěžovatel během hlavního líčení navrhoval provést další důkazy, zejména výslech poškozených, popř. těch, kteří zpracovali odborná vyjádření, neboť z odborných vyjádření nevyplývalo, že by byly jednotlivé CD poslechnuty, popř. prohlédnuty a až poté označeny za padělky. Zpracovatelé odborných vyjádření byli zároveň poškozenými, tudíž lze pochybovat o jejich nepodjatosti, a proto stěžovatel žádal o jejich výslech při hlavním líčení. Tyto návrhy však byly ze strany soudu odmítnuty.
Stěžovatel se domnívá, že provedené důkazy netvoří ucelený řetězec důkazů, který by vedl k jednoznačnému závěru, že se dopustil trestného činu. Zmiňuje výpověď hlavní svědkyně M. K., která prováděla na tržnici kontrolu a viděla vietnamského prodejce, který měl údajně nabízet německým zákazníkům padělané CD a popř. DVD. Svědkyně K. u hlavního líčení uvedla, že stěžovatele nepoznává a nebyla již schopna popsat prodejce, neztotožnila tedy stěžovatele s osobou, která měla údajně nabízet CD a DVD a tedy se mohlo jednat o zcela jinou osobu.
Dále dle výpovědí svědků přijela na místo tržiště jiná skupina celníků než ta, která měla údajný prodej CD, popř. DVD vidět, ti následně zadrželi stěžovatele ve stánku, kde se našly údajné padělky. Svědci i celníci potvrdili, že nebyli přítomni tomu, že by stěžovatel prodával či nabízel padělané CD, popř. DVD. Ani občané Německa, kteří si měli padělané zboží kupovat, nebyli nijak ztotožněni. Z toho tedy plyne, že soud bez důkazů ztotožnil Vietnamce, kterého měla vidět svědkyně K., s osobou, kterou následně asi po 15 až 30 minutách zadrželi ostatní celníci. Orgány činné v trestním řízení ani soud neprovedly rekognici či fotorekognici. Okresní soud přesto dospěl k závěru, že stěžovatel je vinen, tedy že stěžovatel je osobou prodávající padělky.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se tzv. opomenutého důkazu.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Stěžovatel zejména v rámci své obhajoby tvrdil, že prodejní stánek má v pronájmu jeho kamarád, který odletěl na dovolenou do Vietnamu a on docházel do stánku pouze za účelem kontroly. Žádné zboží, které ani není jeho neprodával, a tudíž ani není osobou, kterou svědkyně provádějící na tržišti kontrolu, viděla.
Jak však vyplývá z napadeného rozhodnutí okresního soudu, v této věci bylo provedeno rozsáhlé šetření, z něhož bez jakýchkoli pochybností vyplynul závěr, že osobou, která měla nabízet zboží (pirátské kopie CD a DVD) ve stánku na tržišti, je stěžovatel. Rovněž tak bylo soudem I. stupně nepochybně prokázáno, že se jedná o padělky, což vyplynulo z odborných vyjádření IFPI a ČPÚ, které se dle soudu odvolacího podílejí na zpracovávání těchto odborných vyjádření zcela běžně a standardně. Oba soudy, tedy soud I. stupně i soud odvolací, se rovněž náležitě vypořádaly s důkazními návrhy obhajoby (soud I. stupně na str. 3 napadeného rozsudku a soud odvolací na str. 4 napadeného usnesení) a vzhledem k tomu, že vysvětlení o nadbytečnosti navrhovaných důkazů je vyčerpávající, Ústavní soud nepovažuje za nutné je na tomto místě znovu opakovat. Není tedy pravdou, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, že se navrhovanými důkazy obecný soud nijak nezabýval, aniž by to náležitě odůvodnil a tím založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí.
Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v§2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jejich ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jejich základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu