ECLI:CZ:US:2011:2.US.667.11.1
sp. zn. II. ÚS 667/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. Miroslavem Ludvíkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 20, č. j. 7 Ans 12/2010-45, č. j. 7 Ans 13/2010-45 a č. j. 7 Ans 92/2010-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel doručil Ústavnímu soudu návrh, jímž se s odvoláním na právo na spravedlivý proces domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Napadenými rozhodnutími Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatele proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2010, č. j. 10 Na 955/2010-27, č. j. 10 Na 954/2010-27 a č. j. 10 Na 960/2010-16, jimiž byla pro nezaplacení soudních poplatků zastavena řízení o kasačních stížnostech stěžovatele proti původním rozhodnutím krajského soudu, vydaných ve věci nespokojenosti stěžovatele s poskytováním informací Jihočeskou vědeckou knihovnou.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud ignorovaly jeho námitky stran řádného nedoručení výzev k úhradě soudních poplatků za kasační stížnosti; zásilky měly být vypraveny v nesprávných obálkách, chybně poštou vráceny a písemnosti vůbec v obálkách nebyly založeny. Stěžovateli je upíráno právo zvolit si zástupce k přebírání písemností. Soudy záměrně komolí obsah stěžovatelových podání a nerespektují jím uváděný tvar doručovací adresy. Nejvyšší správní soud libovolně zachází s pojmy "trvalý pobyt" a "byt", zapřel nedoručení výzvy a dokonce vydal antidatovaný rozsudek.
Aniž musel činit další procesní úkony, mohl Ústavní soud o návrhu bez dalšího rozhodnout na základě obsahu stěžovatelova podání a jím připojených napadených rozhodnutí.
Již v celé sérii rozhodnutí o stěžovatelových návrzích (tedy těch, které nevykazovaly formální vady, a nebyly proto jednoduše odmítány soudci zpravodaji) Ústavní soud stěžovatele poučil, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout pouze v případě, kdyby takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Specifické roli ústavní stížnosti musí také odpovídat argumentace, jíž je stížní návrh podepřen; k jeho úspěchu nestačí nadhodit nesouvislý seznam skutečností (byť by mohly za jistých okolností být procesními vadami), konstruovaný navíc na hranici srozumitelnosti, a připojit konstatování, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces. V tomto smyslu byl o požadavcích na podobu návrhu stěžovatel taktéž poučen v rámci desítek řízení, která u Ústavního soudu vyvolal. Přesto stěžovatel v nastoupeném trendu pokračuje a bez bližšího zdůvodnění, bez uvedení souvislostí a vazby na konkrétní ústavou zaručená základní práva namítá, že "NSS vydal antidatovaný rozsudek", že "zapřel doručení výzvy", že "oba soudy svými nelegitimními úkony zmařily aktivní legitimaci stěžovatele", že "soudy libovolně zachází s pojmy zákona", že mu "bylo soudy znemožněno nahlédnout do spisu", atd. S ohledem na výše uvedené je evidentní, že na základě takových námitek napadená rozhodnutí rušit v žádném případě nelze.
Relevantní nebyla shledána ani jediná blíže zdůvodněná výhrada stěžovatele, která se týkala (ne)doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel přijetí zásilek s usnesením vyzývajícím k úhradě poplatku ve stanovené lhůtě s patřičným poučením potvrdil svým podpisem a navíc na doručenku připsal, že obálku, v níž je písemnost, má za nezákonnou. S tím stěžovatel ve svém podání ani nijak nepolemizuje. Lze tedy vycházet z toho, že doručovaná písemnost se dostala do jeho dispozice, což je pro závěr o dodržení kautel spravedlivého procesu podstatné, a stěžovatelovým popisem pravidel a techniky doručování popsaných v občanském soudním řádu proto není potřeba se blíže zaobírat. Související námitka, že mu nebylo umožněno zvolit si zmocněnce k přebírání písemností určených do vlastních rukou, je bezpředmětná, neboť právě tento způsob doručování tuto možnost z povahy věci vylučuje.
Ústavní soud považuje za důležité závěrem připomenout, že právo na spravedlivý proces zaručuje každému možnost obrátit se na soud s žádostí o poskytnutí ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním právům a právo na to, aby řízení probíhalo podle určitých pravidel a zásad. Nelze je naopak chápat jako právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu