ECLI:CZ:US:2011:2.US.669.10.2
sp. zn. II. ÚS 669/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti společnosti R.E. uzavřený investiční fond, a. s., se sídlem Řehořova 908/4, Praha 3, Žižkov, IČ: 28545320, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. 476/10-1200-701174 ze dne 14. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhala se společnost Obchodní centrum Zlín, a. s., právně zastoupená Mgr. H. Z., zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž byla zamítnuta žádost této společnosti, podaná dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), a nebylo povoleno přezkoumání Dodatečného platebního výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2003, vydaného Finančním úřadem ve Zlíně (dále též "správce daně") dne 9. 11. 2007 pod č. j. 239079/07/303913/3985, kterým byla daňovému subjektu, na základě provedené daňové kontroly, dodatečně vyměřena daň v celkové výši 13.330,- Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že jí orgán veřejné moci - Finanční ředitelství v Brně - neposkytl právní ochranu a jí tak byla uložena daň v rozporu se zákonem. Tímto postupem byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně domáhala s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008 a sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008, z nichž dovozovala, že v jejím případě, vzhledem k nezákonně zahájené daňové kontrole v roce 2007, jí byla daň dodatečně vyměřena až po uplynutí prekluzivní lhůty dle ustanovení §47 odst. 1 daňového řádu. V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s právními závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí, vycházejícími ze stanoviska Ministerstva financí ČR (dále jen "ministerstvo") ze dne 6. 4. 2009 k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07, které řeší vztah tohoto nálezu k pravomocně ukončeným řízením. Z něj vyplývá nemožnost revidovat cestou mimořádných opravných prostředků (přezkoumání daňových rozhodnutí dle §55b daňového řádu a obnova řízení dle §§54 a 55 daňového řádu) daňovou povinnost stanovenou, pokud jde o lhůtu, dle původně zastávané teorie 3 + 1. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že by měly být připuštěny zpětné účinky judikatury Ústavního soudu v případech, které budou ve prospěch jednotlivce, protože prekluzivní lhůta je ochranou daňového subjektu, nikoliv správce daně. V tomto směru stěžovatelka odmítla argumentaci ministerstva, odkazující se na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 47/2005-86 ze dne 21. 10. 2008 a č. j. 6 As 7/2005-97 ze dne 21. 10. 2008, která se vztahovala k temporálním účinkům rozhodnutí rozšířeného senátu s tím, že takto soudem vyjádřený názor byl přijat v jiném právním odvětví, v právu stavebním, jež se podle jejího názoru výrazně odlišuje od práva daňového. Stěžovatelka naopak upozornila na skutečnost, že ve vztahu k podání dodatečného daňového přiznání je ze strany ministerstva aplikována teorie 3 + 0, čímž připouští zpětnou účinnost nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07. K samotné daňové kontrole uskutečněné v roce 2007 stěžovatelka uvedla, že nebyla ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 zahájena úkonem, jenž by přerušil běh prekluzivní lhůty dle ustanovení §47 odst. 2 daňového řádu, neboť nebyla vázána na existenci jednoznačně formulovaných důvodů pro její realizaci.
V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 7. 9. 2010, stěžovatelka namítla porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně označila za překvapivé a trpící libovůlí z důvodu, že na rozdíl od Finančního ředitelství v Ústí nad Labem v typově shodné věci nepovolilo přezkoumání dodatečného platebního výměru správce daně. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka ke svému podání přiložila řadu rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem.
Před věcným posouzením projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že společnost Obchodní centrum Zlín, a. s., se sídlem Řehořova 908/4, Praha 3, Žižkov, IČ: 25533487, vystupující v řízení jako stěžovatelka, v důsledku převodu jmění zanikla a do jejích práv a povinností v celém rozsahu vstoupila jiná právnická osoba - společnost R.E. uzavřený investiční fond, a. s., se sídlem Řehořova 908/4, Praha 3, Žižkov, IČ: 28545320. Ústavní soud svým usnesením proto rozhodl podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §107 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a nadále v řízení pokračoval s touto právní nástupkyní jako stěžovatelkou.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že obsahově shodnou ústavní stížností stěžovatele P. M., sepsanou totožnou právní zástupkyní, se již II. senát Ústavního soudu zabýval ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2678/10. Závěry učiněné v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2010, jímž byla stížnost v uvedeném řízení odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, lze plně aplikovat i na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat. Ostatně obdobně ve vztahu k namítané prekluzi doměření daně dle §47 odst. 1 daňového řádu a jejího zohlednění v rámci povolení přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení §55b daňového řádu, Ústavní soud rozhodl i ve věci sp. zn. II. ÚS 3532/10.
Ústavní soud ve svých usneseních připomněl charakter rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení §55b daňového řádu, které má v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, stanovisko č. 12, str. 484 an.) toliko procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Podle názoru, vyjádřeném v předmětném stanovisku, existují dvojí prostředky ochrany práva - jednak prostředky řádné a mimořádné, jakož i soudní (správní žaloba), na něž má strana právní nárok, a jednak prostředky dozorčí, mezi které spadá rozhodnutí dle ustanovení §55b daňového řádu, které slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá.
Ustanovení §55b daňového řádu dává správci daně možnost povolit přezkumné řízení v situaci, kdy napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení a současně okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Jedná se o tzv. správní uvážení, kdy na povolení přezkumného řízení není právní nárok a je na úvaze příslušného správce daně, zda jej povolí či nikoli. Možnost přezkumu takového rozhodnutí Ústavním soudem je výrazně omezena, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do autonomního rozhodování správních orgánů. Ústavní soud může toliko hodnotit, zda správní orgán zachoval záruky práva na spravedlivý proces, tj. zda měl k dispozici a vzal v úvahu všechny relevantní podklady, zda své rozhodnutí odůvodnil a zda si nepočínal svévolně.
Tímto výkladem se Ústavní soud řídil i ve svých následných rozhodnutích (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 135/02, sp. zn. I. ÚS 420/04, sp. zn. II. ÚS 382/06, sp. zn. I. ÚS 2885/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz), v nichž s poukazem na výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu odmítl přezkoumat rozhodnutí vydané podle §55b daňového řádu. Jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty z důvodu, že nejsou způsobilé zasáhnout do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, která jí vyplývají z norem jednoduchého práva, tím spíše se pak tyto akty nemohou dotýkat práv a svobod garantovaných ústavními zákony. Pokud tedy stěžovatel není nositelem určitého subjektivního práva, nemůže být do takového práva ani nepřípustně zasaženo. Nejedná se totiž o rozhodnutí vydané v daňovém řízení, jež by daňovému subjektu ukládalo povinnosti nebo mu přiznávalo práva.
V konkrétní věci stěžovatelka napadá rozhodnutí, kterým Finanční ředitelství v Brně nepovolilo přezkum platebního výměru podle §55b daňového řádu, neboť řízení o dodatečném vyměření daně bylo pravomocně skončeno dříve, než byly vyhlášeny nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008 a sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008, a současně shledalo, že daňová kontrola byla zahájena v souladu se zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozhodnutím nemohlo, jak vyplývá ze shora uvedeného, dojít k zásahu do právní sféry stěžovatelky, neboť její daňová povinnost již byla pravomocně stanovena platebním výměrem správce daně; tím, že nebyl povolen přezkum platebního výměru, se na jeho obsahu nic nezměnilo, tj. nezměnila se ani práva a povinnosti stěžovatelky. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím tedy nebyla, jak nesprávně uvádí stěžovatelka, vyměřena daň. Ústavní soud dále nemohl přehlédnout, že stěžovatelka měla především možnost vyjádřit svůj nesouhlas s doměřením daně již v řízení týkajícím se vlastní daňové povinnosti, a to prostřednictvím odvolání proti platebnímu výměru, případně žalobou ve správním soudnictví a posléze kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, tj. řádnými opravnými prostředky, event. i ústavní stížností. Stěžovatelka této možnosti nevyužila, což vyplývá z napadeného rozhodnutí, kde se uvádí, že Dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2003 č. j. 239079/07/303913/3985 ze dne 9. 11. 2007 se stal pravomocným marným uplynutím lhůty pro odvolání, čímž se ovšem fakticky zbavila možnosti řádného přezkumu své daňové povinnosti. Za dané situace, při vědomí zásady vigilantibus iura scripta sunt, není proto možné se dovolávat prostřednictvím Ústavního soudu nároku na zrušení rozhodnutí, kterým nebyl povolen přezkum dle §55b daňového řádu, navíc s požadavkem, že závěry vyslovené v jiném individuálním rozhodnutí Ústavního soudu mají být zpětně aplikovány na daňovou věc stěžovatelky pravomocně skončenou již v roce 2007, tj. před vydáním předmětných nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 a sp. zn. I. ÚS 1835/07. Právní názor Ústavního soudu je možné akceptovat jen při další aplikaci zákona, nelze však dovodit, že by takový názor způsobil nezákonnost dříve vydaných pravomocných rozhodnutí, proti nimž mohl daňový subjekt na ochranu svých práv ze stejných důvodů využít řádný opravný prostředek a případně i žalobu.
Co se týče stěžovatelkou předložených rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, které mají dokládat rozdílnost a libovůli v rozhodování finančních orgánů, k těm Ústavní soud uvádí, že byla vydána v odlišné věci. Předmětná rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem reagovala na porušení ustanovení §47 odst. 2 daňového řádu, tj. nedodržení lhůty stanovené v citovaném ustanovení, kteréžto stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá.
Jelikož tedy napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně nevybočilo z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu