ECLI:CZ:US:2011:2.US.733.11.1
sp. zn. II. ÚS 733/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného Mgr. Jiřinou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Hudcova 78c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1384/2010, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 3 To 3/2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. 39 T 9/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 9. 3. 2011 a doplněnou dne 18. 3. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá, že stěžovatel byl spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zločinem padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle §350 odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu a ve spolupachatelství, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků ve věznici se zvýšenou ostrahou a k peněžitému trestu v celkové výši 500 tisíc Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 roku. Trestná činnost spolupachatelů měla dle výroku rozsudku spočívat v tom, že po předchozí vzájemné dohodě ze zištného úmyslu neoprávněně vylákali dávky z nemocenského pojištění pod záminkou fingovaných pracovních poměrů a nepravdivých potvrzení o pracovních neschopnostech. Svým jednáním způsobili státu zastoupenému Českou správou sociálního zabezpečení škodu v řádu desítek mil. Kč.
Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu, neboť nezjistily dostatečně skutkový stav, a to beze vší pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Prakticky jen převzaly nevyhovující a zjednodušující formulace a náhled obžaloby, že veškeré vyplacené a zadržené dávky nemocenského pojištění jsou an bloc neoprávněné a ve svém součtu představovaly škodu, kterou měl se spoluobžalovanými způsobit. Dále nesouhlasí se závěrem a tvrzením, že uzavíral se zaměstnanci výhradně fiktivní pracovní smlouvy za účelem čerpání nemocenských dávek, tito zaměstnanci nevykonávali žádnou práci, a to i přesto, že ve spise jsou zajištěny důkazy o tom, že byly provozovány pracovní aktivity. Úvaha soudů by byla na místě pouze tehdy, pokud by prokazatelně beze vší pochybnosti jediným záměrem fy BAD1 a KÁRALO bylo pouze vylákání dávek nemocenského pojištění, aniž fakticky předmět podnikání vykonávala, což bylo v řízení opakovaně zcela vyvráceno. Celá řada pracovních smluv byla uzavírána s těhotnými ženami, přičemž by opak mohl by být posouzen jako diskriminace. Žádný odborný lékař např. z řad gynekologů nebyl k svědectví povolán, soudy se nezabývaly určením platnosti či neplatnosti jednotlivých pracovních smluv a poměrů, byť velká část těchto pracovníků skutečně činnost vykonávala. Proto jsou závěry soudu ve vztahu k výše uvedeným otázkám důležitosti správného a hlavně zákonného stanovení výše škody nepřezkoumatelné a dokazování mělo být doplněno, neboť to má význam pro výši i druh ukládaného trestu.
Stěžovatel nesouhlasí s uloženým peněžitým trestem pro naplnění zákonných podmínek, neboť je zcela nemajetný a zjednodušený závěr soudů, že majetek získaný trestnou činností spotřeboval a vynaložil na rekonstrukci nemovitosti družky je spekulativní, ničím nepodložený.
Stěžovatel je přesvědčen, že mu měl být uložen trest mírnější. Odvolacím soudem došlo ke zhoršení jeho postavení, a to na základě jím podaného odvolání a nikoli odvolání státního zástupce, což je nepřípustné a zcela v rozporu se zásadami trestního řízení.
Dále stěžovatel nesouhlasí se změnou právní kvalifikace a je přesvědčen, že odvolací soud jej nepřípustně uznal vinným těžším trestným činem než soud I. stupně. Rovněž při zařazení do výkonu trestu nic nebránilo soudu využít moderačního ustanovení, s ohledem na to, že stěžovatel nebyl v minulosti odsouzen pro závažnou trestnou činnost a doposud nevykonával trest ve věznici s ostrahou.
Ústavní soud po přezkoumání napadených usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81, článek 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Základní práva totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatel především namítá, že obecné soudy nedostatečným způsobem zjistily skutkový stav věci, a tudíž i dospěly k nesprávnému závěru o vině a výši způsobené škody.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V projednávané věci tento extrémním nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v§2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Z uvedeného rámce dokazování jsou soudy povinny vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ke zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec výše uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících přímých i nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž není důvodných pochybností. Ústavní soud musí konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, který byl posléze zrušen soudem odvolacím (který však převzal soudem I. stupně učiněná skutková ujištění), je co do svého rozsahu zcela vyčerpávající (celkem 201 stran), podrobně rozebírá všechny provedené důkazy, na jejichž základě dochází ke zcela logickým závěrům ohledně skutkového děje a z něj pak vyvozuje právní závěry, k nimž nelze mít z ústavně právního hlediska žádných připomínek. Vrchní soud se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání, zejména se dostatečným způsobem vyjádřil k obhajobou navrhovaným dalším důkazům, z nichž většinu považoval z hlediska již zjištěných skutkových okolností za nadbytečné (str. 50 a str. 67 - 69 rozsudku).
Rovněž tak i soud dovolací se se všemi relevantními námitkami, které naplňovaly některý z dovolacích důvodů, řádně a s plnou vážností zabýval a své závěry dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodnil.
K námitce stěžovatele ohledně peněžitého trestu lze pouze uvést, že jeho uložení je zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodněno na str. 82 - 83 rozsudku vrchního soudu. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku lze peněžitý trest uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle §68 odst. 6 tr. zákoníku se peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Obecné soudy i s ohledem na charakter trestné činnosti a výši způsobené škody nedospěly k jednoznačnému závěru o nemajetnosti stěžovatele, a tedy nedobytnosti peněžitého trestu, která musí být zřejmá, a proto zcela v souladu se zákonem peněžitý trest uložily.
Výší uloženého trestu odnětí svobody a právní kvalifikací jednání stěžovatele se obecné soudy rovněž zabývaly, a to jak v rámci odvolacího, tak i v rámci dovolacího řízení. Stěžovatel byl původním rozsudkem krajského soudu uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona (účinného do 31. 12. 2009) a trestným činem padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle §175b odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud rozhodoval o odvolání za situace, kdy již nabyl účinnosti trestní zákoník (z. č. 40/2009 Sb.). Jeho povinností tedy bylo posoudit, zda pozdější právní úprava není pro stěžovatele (jakož i další obžalované) výhodnější. Stěžovateli byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání 9 roků, tedy trest mírnější, nežli byl původní. Stěžovateli byl ukládán trest úhrnný dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterážto úprava byla pro něj výhodnější (trest odnětí svobody v rozmezí od 5 do 10 let). Otázka zařazení do mírnějšího typu věznice není otázkou pro Ústavní soud, ale je zcela na posouzení obecného soudu, který o zařazení pachatele do věznic různých typů rozhoduje dle podmínek stanovených §56 tr. zákoníku.
Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jeho základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2011
Jiří Nykodým, v. r
předseda senátu