ECLI:CZ:US:2011:2.US.779.11.1
sp. zn. II. ÚS 779/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti V. N. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 487/2010-97 ze dne 14. prosince 2010, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 68 EXE 1488/2010-17 ze dne 18. května 2010, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Města Česká Lípa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky a telefaxem dne 14. března 2011 a osobně dne 17. března 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Konkrétně se domáhá zrušení výroku usnesení soudu prvního stupně, kterým byla nařízena exekuce k úhradě nákladů exekuce ohledně vykonatelného bloku na pokutu městské policie vedlejšího účastníka řízení, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1.000 Kč. Dále se domáhá zrušení výroku usnesení soudu druhého stupně, kterým byl k odvolání stěžovatele potvrzen prve uvedený výrok soudu prvního stupně. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel jednak namítá, že vedlejší účastník řízení, coby obec, měl předtím, než zahájil danou formu exekučního řízení, učinit výzvu k zaplacení podle §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. To však vedlejší účastník řízení neučinil, a proto byl jeho postup rozporný se zákonem. Obecným soudům pak vytýká, že tuto skutečnost přehlédly, ačkoliv ji namítal.
3. Ohledně nákladů exekuce konkrétně poukazuje na ustálenou rozhodovací činnost Ústavního soudu stran nákladů řízení státu - samosprávného celku, ve formě nákladů zmocněného advokáta. Považuje za nespravedlivé, že mu bylo uloženo zaplatit náklady exekuce vzdor jeho námitkám týkajícím se zainteresovanosti zástupkyně vedlejšího účastníka řízení na výsledku sporu a předem dohodnuté osobě exekutora, pro něž nebyly vedlejšímu účastníkovi řízení přiznány náklady řízení. Konečně pak stěžovatel poukazuje na odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů k nálezu sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409), a na právní názor obsažený ve formě obiter dicta v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 (ze dne 21. ledna 2010). Vychází z toho, že vedlejší účastník řízení podal v blízké časové souvislosti proti stěžovateli ohledně pěti blokových pokut samostatné návrhy na nařízení exekuce, a to evidentně se záměrem co největšího přísudku na nákladech řízení, a to i pro soudního exekutora. Takový postup považuje stěžovatel za nemravný.
4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížností meritorně, je vždy povinen přezkoumat procesní předpoklady. Jedním ze znaků ústavní stížnosti, odrážející i postavení Ústavního soudu v systému moci soudní, je její subsidiarita. Podle tohoto principu je ústavní stížnost zásadně přípustná až poté, co jsou vyčerpány veškeré procesní prostředky k ochraně práva. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
5. Vlastní napadené výroky jsou ve své podstatě výroky toliko blanketními. Ke svému provedení vyžadují totiž vydání dalšího rozhodnutí, konkrétně příkazu k úhradě nákladů exekuce. Ve vztahu k němu má přitom stěžovatel zachovány veškeré námitky, které proti uvedeným výrokům uplatnil nyní. Ostatně pokud se stěžovatel dovolával právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09, ten se zabýval právě až situací po vydání posledně uvedeného příkazu, resp. po jeho soudním přezkumu. Proto je nutné námitky stěžovatele odmítnout jako předčasné.
6. Pokud jde o námitku nezákonného postupu vedlejšího účastníka řízení, resp. soudu při nařizování exekuce, byl Ústavní soud konfrontován se skutečností, že vzdor jasnosti této námitky nebyl výrok o nařízení (vlastní) exekuce výslovně napaden. Napadeny byly totiž toliko akcesorické výroky usnesení obecných soudů stran nařízení exekuce k úhradě nákladů této exekuce. Proto byl Ústavní soud nucen tuto námitku, jsouc vázán návrhem stěžovatele, odmítnout jako nepřípustnou. I jinak by přitom bylo nutno odmítnout tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy touto námitkou nezabývaly ačkoliv jím byla uplatněna. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu totiž zcela jasně vyplývá, že ten nejprve zcela jasně vyložil možnosti přezkumu návrhu na nařízení exekuce aniž by v takto uvedeném rámci shledal prostor pro uvedenou námitku. Potom výslovně uvedl, že nesdílí stěžovatelův právní názor, že vedlejší účastník řízení měl ze dvou do úvahy přicházejících zákonných postupů vedoucích k vymožení pohledávky postupovat podle zákona o správě daní a poplatků. Je to tedy naopak stěžovatel, kdo se proti relevantním závěrům odvolacího soudu vůbec nijak nevymezil.
7. Ústavní tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj