ECLI:CZ:US:2011:2.US.789.11.1
sp. zn. II. ÚS 789/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Jakubské nám. 1, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2007, č.j. 47 C 270/2004-85 a Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 19 Co 204/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.1 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, jimiž bylo vyhověno žalobě na určení vlastnického práva k pozemku p.č. 5006/2, o výměře 8 m2, v katastrálním území Židenice, obci Brno, vytýčeného geometrickým plánem Ing. M. S. č. 1964-12/2006. Lhůtu k podání ústavní stížnosti stěžovatel odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2010 č.j. 22 Cdo 529/2009-140, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá genezi převodů vlastnického práva k uvedenému pozemku od roku 1921, kdy původní vlastníci rozdělili parcelu, přičemž její část, nacházející se v zadním traktu, z uliční fronty přístupné průchodem přes jejich dům, převedli na svého zetě a dceru za účelem výstavby domu. Postupně docházelo k převodům obou domů nezávisle na sobě a také pozemků k nim náležejícím. V současné době žalobci mají v podílovém spoluvlastnictví dům č. p. 770 (v uliční frontě) a pozemek p.č. 5505, dům p.č. 2296 (dům vzadu) a pozemek p.č. 5006 je ve vlastnictví stěžovatele. Spor je veden o pozemek - dvorek spojující zadní pozemek s průchodem domem v uliční frontě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím soudů mu byl objektivně znemožněn výkon jeho vlastnického práva, neboť nemá přístup do svého domu a nemovitost ve svém vlastnictví tak nemůže řádně užívat. Jediný přístup do domu je z opačné strany přes pozemek ve vlastnictví Statutárního města Brna po nezpevněné komunikaci, přičemž z důvodů plánované výstavby dopravních zařízení nemá být přístup k domu v budoucnu možný ani fyzicky. Dále namítá, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávných skutkových zjištění a na základě nich vyvozených právních závěrů. Řízení bylo vedeno nespravedlivě, neboť byl konstatován nedostatek dobré víry stěžovatele, resp. jeho právních předchůdců, ohledně vlastnictví sporné části pozemku. Ze strany soudů došlo k významnému pochybení, neboť při hodnocení důkazů daly přednost stavu vlastnického práva na základě chybného, bez právního důvodu provedeného zákresu v pozemkové mapě, namísto stavu vycházejícímu z právních titulů (jednotlivých smluv) a jejich obsahu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Po provedeném dokazování dospěly soudy shodně k závěru, že právní předchůdci žalovaného koupili nemovitosti se všemi součástmi, podle stavu pozemkové knihy a katastru v těch mezích a hranicích a s týmiž právy a povinnostmi tak, jak tento majetek až dosud drželi a užívali nebo k tomu byli oprávněni, přičemž z geometrického plánu jednoznačně vyplynulo, že součástí předmětné parcely není část, o níž stěžovatel tvrdí, že je jeho vlastnictvím. Právní předchůdci stěžovatele proto nenabyli kupní smlouvou z roku 1960 vlastnictví k spornému pozemku a i když proběhla v roce 1967 reambulance a bez právního podkladu došlo k chybnému zakreslení hranic mezi parcelami, nemohli být právní předchůdci stěžovatele (tedy ani stěžovatel) v dobré víře o tom, že jim uvedená sporná část pozemku patří. Ze stejného důvodu ani nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Taková pochybení opravňující kasační zásah však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož vlastníky sporného pozemku jsou žalobci, ani nelze s ohledem na shora uvedené hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
I když stěžovatel subjektivně vnímá výsledek soudního řízení jako nespravedlivý a ve svém důsledku jej omezující v realizaci vlastnického práva (k jiné nemovitosti), nelze, za předpokladu řádně a v souladu s principy hlavy páté Listiny vedeného a ukončeného soudního řízení, z neúspěchu ve sporu o určení vlastnictví automaticky dovozovat porušení práva na ochranu vlastnictví. Zajištění přístupu k vlastní nemovitosti nezbývá než řešit cestou zřízení věcného práva, o což, jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, stěžovatel usiluje v jiném řízení.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu