ECLI:CZ:US:2011:2.US.837.11.1
sp. zn. II. ÚS 837/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. O., zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2010 č. j. 14 Co 248/2010-136, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2011 č. j. 14 Co 248/2010-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jím měly být porušeny čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky - matky nezl. K. a J. O. změnil napadený rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 10. 2008 č. j. 12 Nc 231/2008-43 tak, že výživné otce k nezl. K. O. se zvyšuje od 9. 6. 2009 do 31. 8. 2009 na částku 5 400 Kč měsíčně, od 1. 9. 2009 do 31. 12. 2009 na částku 5 800 Kč měsíčně a od 1. 1. 2010 do budoucna na částku 5 000 Kč měsíčně, a výživné k nezl. J. O. se zvyšuje od 9. 6. 2009 do 31. 12. 2009 na částku 5 200 Kč měsíčně a od 1. 1. 2010 do budoucna na částku 4 800 Kč měsíčně, vše splatné 5. den v měsíci předem k rukám matky nezl. Dále rozhodl o nedoplatku na zvýšeném výživném za uvedené období u nezletilých v celkové výši 26 969 Kč, které je otec nezl. povinen zaplatit. Právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřela obdobné námitky, které již byly obsahem jak jejího návrhu na změnu výživy nezletilých před okresním soudem, tak následně i odvolání, tj. polemika se způsobem zjišťování a posouzení majetkových poměrů a finančních možností obou rodičů ze strany obecných soudů a z nich vyvozenými nesprávnými závěry o výši vyživovací povinnosti otce nezl. dětí. Tuto argumentaci stěžovatelka doplnila v ústavní stížnosti o námitku stran porušení práva na spravedlivý proces spočívající v postupu krajského soudu, který v průběhu řízení odmítl vyslechnout nezl. děti, ačkoliv dle jejího přesvědčení by výslech byl nepochybně způsobilým pramenem potřebných skutkových poznatků. Tím své rozhodnutí zatížil vadou, když své právní závěry založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371).
S námitkami stěžovatelky ohledně porušení jejích základních práv, resp. práv jejích nezl. dětí, které mělo spočívat v nesprávném posouzení věci krajským soudem, kdy své právní závěry o určení výše výživného a nedoplatku na výživném otce nezl. založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu z důvodu nevyslechnutí nezl. dětí, se Ústavní soud se stěžovatelkou neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že krajský soud věc po právní stránce hodnotil přiléhavě, v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině i s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení před soudy obou stupňů najevo. Vycházel tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jednak pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného otci nezl. dětí (majetkové poměry a finanční možnosti otce i matky nezl.), což krajský soud koneckonců vedlo i ke změně výše výživného, pro stěžovatelku nepochybně příznivější oproti původní úpravě obsažené v rozsudku okresního soudu, jednak pro posouzení výše nedoplatku na výživném, které byl otec nezl. povinen za vymezené období doplatit, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnil. Nelze tak souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že krajský soud z důvodu nevyslechnutí nezl. dětí své právní závěry o určení výše výživného a nedoplatku na výživném otce nezl. založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť důkaz výslechem nezl. dětí, stěžovatelkou toliko uplatňovaný až v průběhu odvolacího řízení, a to za účelem zjištění "zda a jaká příležitostná (zejména naturální) plnění otec dětem skutečně poskytoval", krajský soud nepovažoval pro učinění svých závěrů za relevantní, když "tato plnění nepovažoval s ohledem na výši stanoveného výživného za plnění, o něž by bylo třeba částku nedoplatků na výživném ponižovat." (str. 6 rozsudku). Ze skutečnosti, že se stěžovatelka zcela neztotožňuje se závěry krajského soudu obsaženými v napadeném rozhodnutí, ačkoliv jím krajský soud z velké části vyhověl jejímu odvolání, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Postup krajského soudu tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3007/09 Ústavní soud nepovažuje za relevantní a na posuzovaný případ stěžovatelky nedopadá, neboť Ústavní soud v citovaném nálezu jednak shledal arbitrárnost rozhodování obecných soudů v tom, že odmítly provedení navrhovaného důkazu výslechem nezl. dítěte, přičemž neuvedly žádný důvod pro jeho neprovedení, jednak porušení práva nezletilého dítěte být vyslechnuto shledal Ústavní soud v řízení, kterým bylo obecnými soudy rozhodováno o umístění nezl. do ústavní výchovy, což představuje nejen zásah do jeho soukromého a rodinného života, ale do jisté míry i zásah do jeho osobní svobody.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu