ECLI:CZ:US:2011:2.US.850.10.1
sp. zn. II. ÚS 850/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti nezletilého V. J., zastoupeného zákonnou zástupkyní H. J. a Mgr. Petrem Kočím PhD., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008 č. j. 1 Co 287/2007-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku v části, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na ochranu osobnosti a soukromého a rodinného života chráněné čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zvláštní práva dítěte zakotvená v čl. 3 odst. 3, čl. 16 a čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudem přiznaná částka zadostiučinění naprosto neodpovídá intenzitě zásahu do jeho osobnostních práv a není vůbec schopna splnit satisfakční a kompenzační funkci. S odkazem na zásady Deklarace práv dítěte připomíná, že život a zdraví člověka patří v demokratické společnosti k základním právem chráněným hodnotám, přičemž každý neoprávněný zásah do tohoto práva musí být odškodněn v takové míře, jaká odpovídá intenzitě zásahu. Dle jeho názoru je zřejmé, že napadený rozsudek těmto zásadám nedostál, neboť nezajistil spravedlivou reparaci zásahu způsobeného v důsledku nedbalosti osoby, jíž byla státem svěřena péče o stěžovatele. Zásah do jeho práv je složen z řady dílčích zásahů od stresu v učebně poté, co zjistil, že se nemůže dostat ven a sejít se v plánovaný čas s matkou, přes samotný úraz a jeho léčení až po dlouhodobé následky traumatického prožitku na jeho psychiku. Výhrady vznáší i proti vypracovanému znaleckému posudku, který považuje za nedostatečný. O hodnotových východiscích odvolacího soudu svědčí jeho usnesení, jímž uložil osobě přítomné v jednací síni pořádkovou pokutu 10.000,- Kč za to, že po vyhlášení výroku rozsudku pronesla na adresu senátu nelichotivé, byť nikoli vulgární nebo hrubě urážlivé hodnocení. Tuto pokutu srovnává s výší přiznaného odškodnění. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03, v němž bylo konstatováno nepřiměřeně nízké odškodnění za odnětí zdravé ledviny, i na soudní judikaturu přiznávající vyšší odškodnění za (z pohledu stěžovatele) méně závažné újmy.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 36 C 9/2006, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se žalobou, podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, domáhal ochrany před tvrzeným zásahem do jeho osobnostních práv, který spatřoval v protiprávním jednání druhé žalované H. T., za něž odpovídá i první žalovaná Základní škoda v Železném Brodě. Jako přiměřenou satisfakci požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 2.000.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, rozsudkem ze dne 11. 7. 2007 č. j. 36 C 9/2006-136 uložil první žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nemajetkové újmy 15.000,-Kč a náklady řízení (výrok I.), návrh na zaplacení 1.985.000,-Kč s přísl. a úroku z prodlení z částky 15.000,- Kč zamítl (výrok II.), žalobu proti druhé žalované zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení.
O odvolání stěžovatele a první žalované rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele chráněných ustanovením §11 a násl. obč. zák., konkrétně do práva na zdraví. Stejně jako soud prvního stupně shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 obč. zák. V souvislosti se stanovením výše náhrady připomněl, že je třeba vzít v úvahu nejen hlediska uvedená v §13 odst. 3 obč. zák., ale i všechny okolnosti dané věci. V tomto směru odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 1. 2010 č. j. 30 Cdo 3656/2008-182 odmítl jako nepřípustné s tím, že otázku výkladu ustanovení §11 a násl. obč. zák, a zejména pak §13 odst. 2 a 3 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s četnou a ustálenou judikaturou, na niž příkladmo odkázal.
Ústavní soud přezkoumal obsah napadeného rozhodnutí i příslušného spisového materiálu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka o nesprávném vystižení míry dotčení stěžovatelových práv na ochranu osobnosti a nedostatečné výši náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Ochrana zdraví, o niž v dané věci jde především, je podřaditelná režimu ustanovení §11 a násl. obč. zák., neboť právě do něj se promítá čl. 7 odst. 1 Listiny, v jehož rámci je právo na tělesnou integritu považováno za jedno z nejvýznamnějších osobnostních práv. Cílem následné satisfakce podle ustanovení §13 obč. zák. je účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek odpovídajícího neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu jím vzniklou. Z toho plyne, že rozhodným hlediskem hodnocení napadeného rozhodnutí je, zda obecné soudy použitý institut ve smyslu §11 a násl. obč. zák. vyložily a aplikovaly ústavně právním způsobem.
V prvé řadě jde tedy o to, zda se stěžovatel v ústavní stížnosti opodstatněně dovolal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, toto právo mu upřeno nebylo. Dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, měl možnost podat opravné prostředky, čehož také plně využil, a to včetně dovolání, a dovolací soud, jehož rozhodnutí stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadá, se uplatněnými námitkami vypořádal odkazem na příslušnou judikaturu. Z článku 36 odst. 1 Listiny přitom neplyne garance rozhodnutí "správného" dle představ stěžovatele. Ústavní soud může toliko ověřit, zda soudy podaný výklad aplikovaných ustanovení je předvídatelný a rozumný a koresponduje závěrům soudní praxe, či zda naopak není výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Oproti očekávání stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, nelze považovat za protiústavní.
Jak uvedl Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 29. července 2010 sp. zn. III. ÚS 1472/10, rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění, splňuje podmínky ustanovení §136 o. s. ř., tj. rozhodnutí o ní je ponecháno opodstatněně na úvaze soudu, a je pak logické, že není k dispozici exaktní metoda, jak "přiměřenost" zadostiučinění definovat, resp. stanovit jeho peněžní výši (srov. odst. 11 nálezu sp. zn. I. ÚS 1505/08, nález sp. zn. I. ÚS 1310/09). Mezemi "volné" úvahy je toliko požadavek vyvarovat se libovůle, povinnost vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 30 Cdo 5188/2007).
Především z rozhodnutí soudu prvního stupně, na jehož skutkové i právní závěry jako na správné odkázal v napadeném rozhodnutí soud odvolací, je zřejmé, že soud při zvažování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích (morální zadostiučinění v daném případě neshledal za postačující satisfakci) zjišťoval intenzitu, rozsah i délku trvání následků způsobeného zásahu, přičemž vyšel z provedených důkazů (výpovědi třídní učitelky, otce stěžovatele), dle nichž stěžovatel po úrazu a po návratu do školy neprojevoval žádné známky tísně nebo strachu a dobře se zařadil do kolektivu jak po prospěchové stránce, tak po stránce chování, a především ze závěrů znaleckého posudku znalce z oboru psychologie, který konstatoval, že v chování a prožívání stěžovatele nebylo obsaženo nic, co by svědčilo o přítomnosti niterného či vnějšího konfliktu, který by se vztahoval k zážitku úrazu. Na druhé straně soud neopomněl přihlédnout k okolnosti, že se úraz stěžovateli stal v důsledku zanedbání dozoru nad ním v prvních dnech počátku jeho školní docházky, kdy se teprve adaptoval na školní prostředí, tedy v období, kdy mu měla být věnována zvýšená pozornost, a šlo u něj tedy o značně stresující zážitek spojený s poměrně dlouhotrvající bolestí.
Nelze tedy dovodit výkladový exces ani nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu. Jak uvedl Ústavní soud výše, s ohledem na své postavení vůči soudům obecným mu nepřísluší, aby za těchto okolností přehodnocoval přiznanou výši zadostiučinění či dokonce aby sám stanovil jeho správnou výši. Stěžovatel nemůže svůj případ srovnávat s jinými, kdy bylo přiznáno odškodnění vyšší, neboť vždy je třeba vážit konkrétní okolnosti případu a této povinnosti obecné soudy v projednávané věci dostály.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu