ECLI:CZ:US:2011:2.US.922.11.1
sp. zn. II. ÚS 922/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 3 T 183/2009-418 ze dne 30. 3. 2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 472/2010-466 ze dne 29. 7. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1429/2010 ze dne 12. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, že stěžovatel byl spolu se obžalovaným nprap. PČR V. V. rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 3 T 183/2009-418 ze dne 30. 3. 2010 uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a to ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odložením výkonu na zkušební dobu tří roků. Podle §49 odst. 1 ve spojení s §50 odst. 1 trestního zákona byl dále stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR, městských i obecních policií a ve všech ozbrojených složkách na tři roky. Trestná činnost, jíž se stěžovatel se spoluobžalovaným dle zjištění obecného soudu dopustil, zkráceně řečeno spočívala v tom, že dne 26. 7. 2008 jako službu konající příslušníci PČR Obvodního oddělení Radomyšl, ve snaze usnadnit si plnění služebních povinností a zakrýt trestnou činnost R. K., jenž legálně drženou pistolí ohrožoval účastníky na blízké diskotéce, neprovedli žádné úkony směřující k objasnění spáchání trestného činu a o celé události naopak sepsali částečně nepravdivý záznam.
Odvolání stěžovatele (a obžalovaného nprap. V. V.) Krajský soud v Českých Budějovicích unesením č. j. 4 To 472/2010-466 ze dne 29. 7. 2010 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením sp. zn. 7 Tdo 1429/2010 ze dne 12. 1. 2011, ve kterém dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, přičemž porušení svých práv spatřuje v pochybení obecných soudů, jež svá rozhodnutí opřely o nepřípustný důkaz. Tím má být výpověď svědkyně V. S., příslušnice Policie ČR. Jako policistka je tato dle ustanovení §115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v rozhodném znění (dále jen "zákon o Policii ČR"), vázána povinností mlčenlivosti o skutečnostech, se kterými se seznámila při plnění úkolů policie, pokud není této povinnosti zproštěna postupem podle §115 odst. 4 citovaného zákona, k čemuž v projednávaném případě nedošlo. Stěžovatel má za to, že průlom do zákonné povinnosti mlčenlivosti nevnáší ani ustanovení §115 odst. 3 zákona o Policii ČR, podle něhož se povinnosti mlčenlivosti nemůže mimo jiných osob také policista dovolávat vůči policejnímu orgánu, státnímu zástupci, soudu atd., pokud jde o údaje potřebné k plnění jejich působnosti na základě zákona nebo mezinárodní smlouvy. Uvedené stěžovatel dovozuje za použití jazykového výkladu, kdy v odstavci prvním citovaného ustanovení je použito slovo "skutečnosti", zatímco v předmětném odstavci třetím je použito slovo "údaje", tedy pojem odlišný. Odvolacímu soudu stěžovatel navíc vytýká, že své rozhodnutí založil na normě, která nebyla v době vedení procesu aplikovatelná, konkrétně se jedná o zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 283/1991 Sb."), jenž byl k 1. 1. 2009 zrušen.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Co se týče posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního podústavního práva, pak z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Nesprávná realizace důkazního řízení pak může mít za následek porušení postulátů spravedlivého procesu zásadně jen v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
Jak si Ústavní soud ověřil, stěžovatel ve stížnostním návrhu uvádí totožné námitky, které již dříve uplatnil v obou opravných prostředcích a jimiž se obecné soudy zabývaly. Jejich jádro tvoří nesouhlasná polemika s posouzením otázky zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti příslušníků Policie ČR a jejího zproštění ve smyslu ustanovení §115 zákona o Policii ČR. K dané problematice se vyjádřil především dovolací soud v napadeném usnesení, jenž pochybení v postupu nižších soudních instancí nezjistil. Podle jeho názoru, který posléze vzalo za své i trestní kolegium Nejvyššího soudu, příslušník Policie ČR je povinen vypovídat jako svědek v trestním řízení i o skutečnostech, ohledně nichž je jinak podle §115 odst. 1 zákona o Policii ČR povinen zachovávat mlčenlivost, tj. o skutečnostech, s nimiž se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Podle §115 odst. 3 citovaného zákona se totiž policista nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti mimo jiné vůči orgánům činným v trestním řízení, takže před svým výslechem nemusí být zproštěn této povinnosti podle §115 odst. 4 citovaného zákona a neplatí u něj ani zákaz výslechu podle §99 odst. 2 trestního řádu, pokud se ovšem nejedná o informace utajované podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud akceptuje uvedený závěr Nejvyššího soudu o výpovědi policisty v postavení svědka, neshledávaje v něm extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury, který by jedině mohl odůvodnit jeho zásah. Je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. V tomto případě se dovolací soud zákonem přidělené role zhostil, pročež v napadeném rozhodnutí předložil rozumné důvody pro jím zastávaný způsob interpretace dotčené právní normy, jeho závěry jsou logické, jasné a přesvědčivé, z ústavněprávního hlediska tedy obstojí. Sama skutečnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Pouze nad rámec Ústavní soud uvádí, že zákonem zakotvená povinnost mlčenlivosti příslušníků Policie ČR neslouží k zajištění ochrany osob, zejména pak samotných příslušníků orgánu, jehož posláním je ochrana veřejného zájmu, tj. činnost směřující k ochraně života, zdraví a majetku osob, k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti státu, před zjištěním jakýchkoli skutečností, které by mohly vést k odhalení jejich trestné činnosti a zahájení trestního stíhání, případně i odsouzení, nýbrž míří na naprosto jiné situace a případy, kdy by mohlo dojít k zásadnímu zneužití získaných či poskytnutých informací. Podobně se ostatně vyjádřil již i odvolací soud.
Ústavněprávního rozměru nenabývá ani pochybení odvolacího soudu spočívající v nepřiléhavém odkazu na zákon č. 283/1991 Sb. Lze se ztotožnit s odůvodněním Nejvyššího soudu, že právní úprava v zákoně o Policii ČR byla zcela převzata ze zákona č. 283/1991 Sb. a doplněna mimo jiné o stěžovatelem sporovaný odstavec 3. Odkaz odvolacího soudu na předchozí právní úpravu, účinnou v době spáchání trestného činu, neměl vliv na správnost jeho rozhodnutí.
Jelikož se tedy stěžovateli v projednávané věci nepodařilo prokázat porušení namítaného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu