ECLI:CZ:US:2011:2.US.957.11.2
sp. zn. II. ÚS 957/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti MUDr. J. H., zastoupeného JUDr. Žofií Chromcovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem Praha 3, Písecká 1968/9, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 21 Co 263/2010, 21 Co 483/2010-361 ze dne 5. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo ve výroku č. I potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 8. 2010 č.j. 25 C 466/2008-271, jímž Obvodní soud pro Prahu 8, s odkazem na majetkové poměry stěžovatele, zamítl žádost stěžovatele na ustanovení právního zástupce ve smyslu §30 o. s. ř.
Stěžovatel namítá, že obvodní soud vycházel z majetkových poměrů, které neodpovídají skutečnosti ke dni rozhodování soudu. Při zjišťování majetkových poměrů posuzoval skutečnosti zjištěné z obchodního rejstříku, avšak nezabýval se tím, zda aktivity stěžovatele trvají a přinášejí mu ekonomický přínos. Bez opory v dokazování také dospěl k závěru, že stěžovatel převádí vozidla mezi jím ovládanými či řízenými společnostmi, a to aniž by byl proveden důkaz, že stěžovatel učinil právní úkony k převodu vozidel. K závěru, že stěžovatel neprokázal nemajetnost, soud dospěl, přestože stěžovatel doložil, že pobírá dávku státní sociální podpory - příspěvek na živobytí. Stěžovatel ani nesouhlasí se závěrem soudu, že předmětné řízení není skutkově či právně složité. Jeho postup v tomto i řadě jiných řízeních je dán neznalostí právních předpisů, a proto jeho podání jsou někdy odmítána.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že své rozhodnutí nijak neodůvodnil, pouze odkázal na závěr soudu prvního stupně.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím i rozhodnutím mu předcházejícím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že soud prvého stupně se požadavkem stěžovatele na ustanovení advokáta dle §30 o.s.ř. důkladně zabýval a zvažoval jeho majetkové poměry, tedy zda jsou ve smyslu uvedeného ustanovení dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Po provedeném dokazování obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že je nemajetný, neboť netvrdil a neprokázal výši svých příjmů a zejména neprokázal, jak naložil se svým majetkem (jakým způsobem naložil s akciemi společnosti OK CENTRUM, a.s., jejímž byl jediným akcionářem, v nominální hodnotě 21 mil. Kč.). Majetkové poměry stěžovatele jsou soudu známy z věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 33/2008, kdy stěžovateli rovněž nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. V souvislosti se zjištěním, zda se nejedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, soud prvního stupně poukázal na to, že předmětem řízení je skutečnost, že stěžovatel dlouhodobě užívá byt žalobce, aniž by mu platil jakoukoliv náhradu, a bylo proto přistoupeno ke zrušení členství v družstvu. Soud ani nepovažoval řízení za skutkově a právně složité, aby vyžadovalo zastoupení stěžovatele advokátem. Stěžovatel opakovaně podává řadu žalob, které jsou zamítány, event. jsou řízení zastavována v důsledku nezdůvodněných zpětvzetí návrhů stěžovatele.
Rovněž odvolací soud se přiměřeně zabýval námitkami stěžovatele a v odůvodnění uvedl, že považuje závěry obvodního soudu za opodstatněné, přičemž současně ponechal soudu prvého stupně na zvážení, zda by stěžovateli neměl být, s ohledem na jeho obsáhlá podání nemající vztah k věci a osočující soudce, ustanoven opatrovník dle §29 odst. 3 o.s.ř. (rozsudek soudu prvého stupně byl výrokem II. zrušen, neboť nebyly dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání).
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se rovněž vztahuje na posouzení návrhu na ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, kdy je výlučně na obecném soudu, aby posoudil, zda jsou v konkrétní věci splněny podmínky vyžadované ust. §30 o.s.ř., tedy zda jsou u účastníka řízení dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníka řízení, ani hodnotit závěry, ke kterým obecné soudy v tomto směru dospěly.
Ústavní soud rovněž připomíná, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Obecné soudy se návrhem stěžovatele dostatečně zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily. Okolnost, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně a nepovažoval za nutné se k věci znovu podrobně vyjadřovat, neznamená, že by jeho rozhodnutí bylo možno považovat za nepřezkoumatelné. Z odůvodnění obou rozhodnutí je jednoznačně zřejmé, že obecné soudy byly, a to i s ohledem na řadu dalších sporů vedených stěžovatelem, s majetkovými poměry stěžovatele obeznámeny a návrh stěžovatele posuzovaly v kontextu projednávaného sporu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odvolací i nalézací soud v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí soudy odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu