ECLI:CZ:US:2011:2.US.964.11.1
sp. zn. II. ÚS 964/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky Rakochmel s. r. o., se sídlem v Kolešovicích 51, okres Rakovník, zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010 č. j. 19 Co 32/2010-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soud v Praze s tím, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 9. 2009 č. j. 9 C 42/2008-194 v jeho výroku II. tak, že stěžovatelce jako žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 45.413,- Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvého stupně v jeho zamítavém výroku II. potvrdil. Rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 9. 2009 č. j. 9 C 42/2008-194 zůstal nezměněn ve výroku I., kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.221,- Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení. To vše z titulu nároku žalobkyně na vyplacení majetkového podílu, na který jí vznikl nárok při transformaci Zemědělského družstva Kolešovice, předchůdce stěžovatelky. Protože před odvolacím soudem nebylo zjištěno, že by transformační projekt zpracovaný Zemědělským družstvem Kolešovice a schválený transformační radou v roce 1992 neměl zákonem požadované náležitosti vymezené §9 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "transformační zákon"), když stěžovatelka podle odvolacího soudu neprokázala, že došlo k jí tvrzenému pochybení při výpočtu podílu žalobkyně v roce 1992 v souvislosti se schválením transformačního podílu družstva, o který žalobkyně svůj nárok opírala, pak odvolací soud uzavřel, že se žalobkyni v řízení podařilo prokázat, že jediným správným je výpočet majetkového podílu z roku 1992, nikoli tedy přepočítaný majetkový podíl z roku 2002, který jí přiznává nárok na výplatu celé žalované částky ve výši 125.634,- Kč.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností, v níž se omezila na nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že jediným správným výpočtem transformačního podílu žalobkyně je podíl stanovený podle transformačního projektu z roku 1992. Jak vyplynulo z jejích námitek, stěžovatelka setrvala na svém přesvědčení, že výpočty provedené v transformačním projektu v roce 1992 byly chybné. Přestože odvolacímu soudu vyjmenovala chybně zařazené účetní položky do projektu v roce 1992 v celkovém součtu kolem 7.000.000,- Kč, odvolací soud vyslovil názor, že všechny již byly v roce 1992 z majetku družstva odečteny a údajně se do čistého jmění družstva vůbec nepromítly. Namítala, že posouzení správného stanovení čistého jmění družstva a dalších účetních položek bylo otázkou odbornou a soud k jejímu posouzení měl přibrat znalce podle §127 občanského soudního řádu. Ačkoli stěžovatelka provedení znaleckého posudku z oboru účetnictví před soudem navrhovala, odvolací soud zaujal názor, že by znalecký posudek nebyl schopen ověřit stěžovatelkou tvrzené skutečnosti. Konečný skutkový závěr odvolacího soud tedy nebyl podle názoru stěžovatelky ničím podpořen.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu předmětných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelka v ní opakuje argumentaci přednesenou před obecnými soudy a před Ústavním soudem se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, tak jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, jak bylo shora uvedeno. Stěžejní je podle ústavní stížnosti posouzení konkrétních účetních položek transformačního projektu družstva a s tím související námitka nezbytnosti provedení znaleckého dokazování v posuzovaném případě. Předmětná argumentace tedy zůstává polemikou se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Jak ale plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, polemika stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem nesvědčí sama o sobě o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to pro rozhodnutí ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal a nelze tak přisvědčit stěžovatelce, že byla v projednávaném případě porušena její ústavně zaručená práva.
Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou automaticky povinny vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát určité proporcionality těchto návrhů. Soudy vzhledem ke své zákonné povinnosti náležitě zjistit skutkový stav věci mají právo, ale i povinnost zvážit, který z navržených důkazů má pro projednávanou věc význam, ať již sám o sobě či ve spojení s jinými již provedenými nebo navrženými důkazy, a v tomto smyslu poté rozhodnout buď o jejich provedení či důkazní návrhy zamítnout jako nadbytečné. Okolnosti, za kterých soud přistupuje k ustanovení znalce, jsou pak upraveny v ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř., který blíže charakterizuje, za jakých podmínek a v jaké situaci je soud povinen určit osobou znalce ke zhodnocení odborných problémů. Ustanovení znalce ke konkrétnímu odbornému problému je pouze záležitostí úvahy soudu a nikoli účastníků řízení, neboť jiný postup by znamenal porušení zásady rovnosti stran. Pokud však soud důkazním návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V tomto směru Ústavní soud stěžovatelku již jen pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího (strana čtvrtá a šestá), který se totožnými námitkami stěžovatelky dle Ústavního soudu vyčerpávajícím způsobem vypořádal, včetně logického zdůvodnění nevyhovění návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem. Podle Ústavního soudu bylo v řízení před odvolacím soudem nepochybně prokázáno, že stěžovatelkou tvrzené majetkové položky, kvůli kterým bylo údajně třeba provést opravu projektu spočívající v přepočtu čistého jmění družstva, nikdy do čistého jmění družstva ve skutečnosti zahrnuty nebyly, nebylo tedy třeba jejich hodnotu dodatečně odečíst, a proto nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelky, že by v roce 1992 byl podíl žalobkyně vypočten nesprávně. Stěžovatelkou tvrzené skutečnosti o zařazení cizího majetku a majetku později vydaného do čistého jmění nebyl schopen znalecký posudek ověřit, neboť jak vyšlo v řízení najevo, byl prokázán jejich opak, což je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela zřejmé.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušného soudu všechny procesní prostředky ke své obraně. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno postup odvolacího soudu považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Jelikož se stěžovatelce nezdařilo doložit zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu