ECLI:CZ:US:2011:3.US.1001.11.1
sp. zn. III. ÚS 1001/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2011 č. j. 25 Cdo 1896/2009-70, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2009 č. j. 10 Co 46/2009-57 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 11. 2008 č. j. 34 C 252/2008-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 4. 2011 a doplněnou podáním ze dne 9. 5. 2011, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byl krácen na svých ústavně zaručených právech podle čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Napadenými rozhodnutími mělo dále dojít k porušení čl. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, které bylo zahájeno na základě jeho žaloby, v níž požadoval na žalované ČR - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 1.000.000.000,- Kč, jako náhrady nemajetkové újmy za způsobení těžkého emocionálního strádání z nefunkčnosti českých soudů, způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení o jeho žalobě proti České republice za maření podnikatelského úsilí. Způsob projednávání této jeho žaloby byl dle stěžovatele zmatečný, represivní, právo poškozující a nepřiměřeně dlouhý. Řízení prodlužoval i Evropský soud pro lidská práva, na který se stěžovatel obrátil. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům celou řadu dalších pochybení, jež se ovšem pohybují spíše v rovině obecných námitek proti fungování soudního systému. Z výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i všechna rozhodnutí mu předcházející.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata rozhodnutí, napadených v ústavní stížnosti, spočívá v právním závěru obecných soudů, že došlo k promlčení nároku uplatněného stěžovatelem. Tento závěr obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a srozumitelně zdůvodnily. Na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání zamítnuto, možno v dalším odkázat. Ústavní soud neshledal důvody, pro které by měl uvedený závěr obecných soudů zasáhnout do práv stěžovatele či porušovat ustanovení Ústavy ČR, jak tvrdí stěžovatel. Ostatně stěžovatel ani k tomuto závěru obecných soudů nic nenamítá.
Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti se pohybují v rovině obecné kritiky soudního systému, aniž by se ovšem vztahovaly ke konkrétním závěrům obecných soudů, vyjádřených v napadených rozhodnutích. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud tedy neshledal zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu