ECLI:CZ:US:2011:3.US.1026.11.1
sp. zn. III. ÚS 1026/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2011 sp. zn. 23 Co 544/2010 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 34 E 522/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná ve věci výkonu rozhodnutí, v níž vystupuje jako povinný.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora identifikovaným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl stěžovatelův návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, stejně jako návrh "na vrácení pokuty ve výši 100 000 Kč". Rovněž napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo toto rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno.
Titulem předmětného výkonu rozhodnutí je rozsudek, kterým byla stěžovateli uložena povinnost "trvale a spolehlivě zajistit, aby na pozemní komunikaci Na Pomezí v Praze 5 nedocházelo k činnostem vyvolávajícím škodlivé dynamické účinky působící na statiku nemovitostí ve vlastnictví oprávněných".
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že nebraly v potaz závěry znaleckého posudku prof. J. B. (resp. M. Š.), dle kterých povinnosti stanovené vykonávaným rozhodnutím plní, a neuvážily, že činit další kroky již nemůže, resp. že případné další poškozování dotčených nemovitostí spojovat s provozem na přilehlé pozemní komunikaci nelze. Stěžovatel se též pozastavuje nad skutečností, že mu byla opakovaně uložena pokuta v maximální zákonné výši, kterou má za nepřiměřenou; soudy nadto svévolně vycházely toliko z tvrzení oprávněných.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - ve své podstatě dovolává toliko porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo, neboť se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení (povinného), k dispozici mu byl opravný prostředek, který využil, a odvolací soud na jeho námitky reagoval.
To je v zásadě vše, co z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne tedy odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda interpretace rozhodných ustanovení podústavního práva obecnými soudy založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Oproti očekáváním stěžovatele však skutkové a právní závěry, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace (a aplikace) rozhodného podústavního práva.
Není posláním ústavněprávního přezkumu, jak si zřejmě představuje stěžovatel, posuzovat spor mezi znaleckými posudky, z nichž vycházely obecné soudy, a posudkem, který soudům předložil; podstatné je, že rozhodný skutkový závěr obecné soudy adekvátně a srozumitelně odůvodnily, pročež o "libovůli" jít nemůže, přičemž rozhodný právní rámec důvodů zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g), h) o. s. ř. byl vymezen rovněž přiléhavě, čímž je vyloučen i stav nepředvídatelnosti či dokonce excesu napadaných rozhodnutí.
Naopak stěžovatel, pakliže kritizuje obecné soudy, že je mu opakovaně ukládána podle ustanovení §351 odst. 1 o. s. ř. nepřiměřeně vysoká pokuta, tento právní rámec míjí, neboť taková námitka má význam jen při nařízení výkonu rozhodnutí, nikoli v řízení o jeho zastavení.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2011
Jan Musil
předseda senátu