ECLI:CZ:US:2011:3.US.105.11.1
sp. zn. III. ÚS 105/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Ch., zastoupeného Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem ve Frýdku-Místku, Na Poříčí 1199, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 3. 2009 č. j. 46 D 2346/99-1062 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2009 č. j. 10 Co 654/2009-1113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mělo k tomu dojít v řízení ve věci projednání dědictví po J. CH., otci stěžovatele (dále jen "zůstavitel"). Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále též "okresní soud") napadeným usnesením určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 26.143.039,- Kč, výši dluhů částkou 20.190.072,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 5.952.967,- Kč. Dále schválil uzavřenou dědickou dohodu ve znění specifikovaném v rozsudku. K odvolání stěžovatele a pozůstalé manželky zůstavitele Krajský soud v Ostravě (dále též "odvolací soud") usnesení okresního soudu potvrdil.
Stěžovatel zpochybnil závěry obecných soudů obou stupňů o stanovení hodnoty dědictví a v rovině podústavního práva předložil argumentaci, ve které opětovně polemizuje se závěry obecných soudů v řízení o projednání dědictví. Stěžovatel tvrdí, že do pasiv dědictví nebyly zahrnuty závazky stěžovatele vůči společnostem uvedeným v ústavní stížnosti a že napadenými rozhodnutími byla nesprávně stanovena výše dluhů. Odvolací soud se, dle stěžovatele, řádným způsobem nevypořádal s odvolacími tvrzeními stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum a přehodnocování rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení.
Ústavní soud poznamenává, že věc prošla již dvakrát odvolacím řízením a stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných v řízení před obecnými soudy, které se stále pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů jako nedůvodnou. Odvolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém odvolání. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud mimo jiné zdůraznil, že dědické řízení po zůstaviteli probíhá od roku 1999. Po celou tuto dobu měl stěžovatel (a pozůstalá manželka) dost prostoru k tomu, aby sami určili, které věci, práva a majetkové hodnoty náleží do dědictví po zůstaviteli, sdělili, které pohledávky věřitelů uznávají a v jaké výši, a také k tomu, aby se buď shodli na ceně jednotlivých věcí, práv a závazků a pro případ neshody si tyto nechali ohodnotit znalcem. V průběhu celého dědického řízení mezi dědici, podle obsahu protokolů a listin založených ve spise, nedošlo k žádné neshodě mezi nimi, co se týče aktiv a pasiv dědictví a jejich ocenění. Z těchto shodných údajů a návrhů účastníků dědického řízení také vycházelo rozhodnutí okresního soudu o určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví. Odvolací soud se také vyjádřil k důvodům, pro které nelze v dané věci použít postup ve smyslu §175p odst. 1 OSŘ, tedy dohoda dědiců o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů, či postup dle §175t OSŘ. Ústavní soud považuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru za dostatečné a přiléhavé a v podrobnostech na ně odkazuje. Skutečnost, že stěžovatel se neztotožňuje se závěry obecných soudů v dědickém řízení, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a nelze ji považovat za porušení jeho základních práv.
Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu