ECLI:CZ:US:2011:3.US.1138.11.1
sp. zn. III. ÚS 1138/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. K. Z. a 2. M. K., obou zastoupených JUDr. Jitkou Pokornou, advokátkou v Praze 1, Michalská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009 č. j. 28 Co 503/2008-64 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 6. 2008 č. j. 18 C 16/2007-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé navrhují zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, neboť mají za to, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž tento soud určil, že výpověď z nájmu bytu vedlejších účastníků (v řízení před obecnými soudy žalobců) k bytu, specifikovaném v rozsudku, je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. 1. 2011 č. j. 26 Cdo 3407/2009-80.
Ve své ústavní stížnosti napadají stěžovatelé pouze shora uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, ačkoli ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, avšak k takové nápravě nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytnutém zákonem k ochraně práva. Je-li přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatelů, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatelů, aniž by tyto musely být ve shodě se všemi námitkami v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (např. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí, co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (např. rozsudkem či usnesením), tak učinil. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Tyto procesní skutečnosti jsou zcela evidentní a pro rozhodování Ústavního soudu relevantní (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 1996 sp. zn. IV. ÚS 219/96, ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95 nebo ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 888/08).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu