ECLI:CZ:US:2011:3.US.114.10.2
sp. zn. III. ÚS 114/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1/ F. K., 2/ K. K., 3/ Ing. L. Š., 4/ M. B. a 5/ J. Ž., zastoupených Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. 13 Co 224/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 2. 2009 sp. zn. 3 C 150/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jejich restituční věci.
Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného soudního spisu se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Tachově vyhověl žalobě J. L. a společnosti Tritia spol. s r. o., a určil, že stěžovatelé (a paní D. P.) nejsou spoluvlastníky v žalobě specifikovaných nemovitostí; současně okresní soud tímto rozsudkem nahradil rozhodnutí Pozemkového úřadu v Tachově ze dne 27. 4. 2007 (sp. zn. 3492, č. j . 951/2007-7128/PÚ/R/8801), jímž bylo proti jmenované společnosti jako osobě povinné rozhodnuto o vydání předmětné nemovitosti ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., v rozhodném znění (dále jen "zákona o půdě"). Rovněž napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
K předmětným nemovitostem uplatnila restituční nárok dle zákona o půdě právní předchůdkyně stěžovatelů V. K. s odůvodněním, že spolu se svým manželem K. K. trhovou smlouvou ze dne 25. 10. 1949 převedla předmětné nemovitosti po dlouhodobém nátlaku Západočeskému konzumnímu družstvu v Plzni, jež za ně v konečném důsledku trhovou cenu nezaplatilo.
Nalézací soud žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že dané nemovitosti nebyly zemědělskou usedlostí, pročež jejich případné vydání nemůže proběhnout v režimu zákona o půdě, a současně konstatoval, že nebyly naplněny předpoklady vydání věci uvedené v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť trhová smlouva ze dne 25. 10. 1949 nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (nalézací soud konstatoval, že manželé K. finančně nezvládli provoz pekárny, a proto ji byli nuceni z finančních důvodů prodat). Odvolací soud se sice neztotožnil s nalézacím soudem v otázce povahy nemovitosti (jako zemědělskou usedlost ji kvalifikoval), potvrdil však závěr okresního soudu, že uvedená trhová smlouva nebyla uzavřena ani v tísni, ani za nápadně nevýhodných podmínek.
Stěžovatelé s odkazem na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 85/98, IV. ÚS 382/2000 a I. ÚS 349/97) v ústavní stížnosti polemizují s interpretací ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, již ve věci uplatnily obecné soudy a připomínají, že interpretace pojmů "tísně" a "nápadně nevýhodných podmínek" musí odpovídat kontextu dané doby, pročež o stav tísně nejde pouze v případě, kdy projev vůle příslušné osoby v žádném směru a mimo jakoukoliv pochybnost nesouvisí s politickým nátlakem, ale je adekvátní reakcí na stav jednajícího, adekvátní potud, že by jej učinil bez ohledu na poměry panující v uvedeném období. Obecné soudy se však v projednávané věci dle stěžovatelů citovanými závěry Ústavního soudu neřídily, neboť se vůbec nezabývaly otázkou, zda by k uzavření trhové smlouvy došlo bez ohledu na tehdejší politické, sociální a ekonomické poměry; stranou pozornosti obecných soudů tak měla zůstat skutečnost, že k tomu došlo v době, kdy byli živnostníci potíráni, politika státu směřovala k zestátnění majetku a k omezení či vyloučení soukromého vlastnictví.
Ve vztahu ke skutkovým zjištěním obecných soudů co do "tísně" stěžovatelé uvádějí, že ačkoliv k odsouzení K. K. došlo až po uzavření trhové smlouvy, bylo toto odsouzení výsledkem na něj dlouhodobě vyvíjeného nátlaku; stěžovatelé navíc připomínají, že trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu byl sice trestným činem hospodářským, avšak se značným politickým podtextem (pro tento trestný čin byl ostatně K. K. v roce 1990 rehabilitován), a nadto namítají, že obecné soudy nikterak neodůvodnily skutkový závěr, že důvodem uzavření trhové smlouvy byla neschopnost manželů K. dostát svým peněžním závazkům. Naplněna přitom měla být dle stěžovatelů i druhá podmínka ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť osmnáctiprocentní rozdíl mezi obvyklou cenou nemovitostí a cenou, za níž byly tyto prodány, o nápadně nevýhodných podmínkách předmětné smlouvy jednoznačně svědčí (nehledě na tvrzení V. K., že jim kupní cena nikdy nebyla uhrazena).
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelé též dovozují z toho, že obecné soudy nedostály principům stanoveným v ustanoveních §132 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř.; jejich skutkové závěry totiž zjevně vycházejí z tzv. souhrnných zjištění, neboť jsou buď naprosto neodůvodněné, anebo odůvodněné odkazem na důkazy blíže neurčené. Soudy zcela opomenuly hodnotit důkazy, jež jejich závěrům odporovaly (výpověď F. E.) a nalézací soud ani neodůvodnil, proč zamítl jejich návrh, aby konkrétní listiny v německém jazyce byly přeloženy. Stěžovatelé nadto zdůrazňují, že vzhledem k délce řízení před Pozemkovým úřadem v Tachově jim není možno klást za vinu, že nepředložili více důkazů k prokázání svých tvrzení, jež se vztahují k období před šedesáti lety.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. O toto ustanovení opřená argumentace ústavní stížnosti je zde klíčová, neboť dotčení dovolávaného vlastnického práva mohlo z povahy věci nastat jen tehdy, pakliže napadené soudní řízení (procesními postupy a dosaženým výsledkem) se zpronevěřilo zásadám tzv. spravedlivého procesu, předjímaného citovaným článkem Listiny.
Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelům upřeno nebylo; dostalo se jim adekvátního postavení účastníků řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje-li všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Navzdory očekáváním stěžovatelů však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Na rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jimiž bylo stěžovatelům podrobně vysvětleno, proč nelze jimi tvrzený restituční nárok efektivně zakotvit v dovolávaném ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, postačí tudíž odkázat.
Oproti názoru stěžovatelů je namístě i úsudek, že obecné soudy dostály i požadavkům ustanovení §132 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř.; učiněná zjištění mají věcné zakotvení v provedených důkazech, a přijaté skutkové závěry z nich i udržitelně vyplývají. Důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení důkazů zde proto není. Obecné soudy ústavně přijatelným způsobem v odůvodněních napadených rozsudků uvedly, které důkazy zahrnuly do svých skutkových zjištění a zjevně neučinily žádná skutková zjištění, z nichž by nebyla odvoditelná vazba na ten který dílčí poznatek, resp. důkazní pramen. Přisvědčit nelze stěžovatelům ani ve vztahu k tvrzení, že většina závěrů obecných soudů vyvěrá z tzv. souhrnných zjištění, kterému nejenže nelze přisvědčit jako takovému, nýbrž je třeba mít na paměti, že jeho relevance se nemůže zjevovat jinak, než ve smyslu námitky nepřezkoumatelnosti dotčených rozhodnutí, o což zde evidentně nejde. Ze spisu se konečně nepodává ani existence tzv. opomenutých důkazů, jež by mohly rozhodnutí ve věci jakkoli ovlivnit (výpověď F. E., nepřeložené německy psané listiny).
Pouze nad tento - rozhodný - rámec, a stěžovatelům na vysvětlenou, se sluší zaznamenat, že za situace, kdy ve smyslu ustanovení §23 odst. 3 zákona č. 90/1947 Sb., ve znění účinném do 28. 8. 1951, nemohli manželé K. de facto během 10 let prodat přidělené nemovitosti za vyšší cenu než za cenu přídělovou, je argument, že cena obvyklá byla o 18 % vyšší, nepřípadný očividně, pročež existenci "nápadně nevýhodných podmínek" lze v projednávané věci dovodit jen ztěžka. Na tomto závěru nemůže ničeho měnit ani tvrzení stěžovatelů, že trhová cena uhrazena přídělcům nebyla, neboť opomíjí skutečnost, že trhová cena byla určena přímo ke splacení poskytnutého úvěru.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu