ECLI:CZ:US:2011:3.US.1165.11.1
sp. zn. III. ÚS 1165/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 808/66, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 32, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2011 č. j. 23 Cdo 1604/2010-185, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009 č. j. 2 Cmo 249/2008-158 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2007 č. j. 52 Cm 72/2006-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž bylo údajně porušeno její základní právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze v části výroku pod bodem I, kterou bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.000.000,- Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Přestože je tato skutečnost stěžovatelce známá z řady jiných rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž rozhodoval o jejích ústavních stížnostech, opětovně staví Ústavní soud do role další soudní instance a vyžaduje přehodnocení závěru obecných soudů.
Po přezkoumání argumentů stěžovatelky a napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že obecné soudy dospěly k závěru, že písemnost, označená jako dohoda o narovnání ze dne 10. 3. 2004, je neplatná, ale je ji nutné považovat za právní úkon uznání závazku podle §323 obchodního zákoníku. S tímto závěrem stěžovatelka zásadně nesouhlasí. Podstatou argumentů stěžovatelky je její polemika s právními závěry soudů, aniž by ji doplnila argumentací, která by její věc jakkoli "posunula" do ústavněprávní roviny.
Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces není důvodné, neboť Ústavní soud zjistil, že obecné soudy její věc po právní stránce zhodnotily zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"). Stěžovatelka využila možnosti uplatnit všechny procesní prostředky k obraně svého práva a samotná skutečnost, že řízení skončilo způsobem, se kterým se neztotožňuje, odůvodněnost ústavní stížnosti nezakládá. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky proti výroku pod bodem I rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2007 č. j. 52 Cm 72/2006-78 v části výroku pod bodem I, jíž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.000.000,- Kč s příslušenstvím od 1. 10. 2005 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušenému odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak. Dovolání nebylo shledáno přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Tyto závěry dovolacího soudu nijak nezasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá a z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu