ECLI:CZ:US:2011:3.US.1166.11.1
sp. zn. III. ÚS 1166/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. D., právně zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem AK se sídlem Lamačova 824/9, 152 00 Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. července 2010 č. j. 10 C 63/2000-139 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011 č. j. 11 Co 496/2010-153, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 4 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. dubna 2011, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 16. května 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. července 2010 č. j. 10 C 63/2000-139, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011 č. j. 11 Co 496/2010-153, a to pro porušení článku 2 odst. 2 a odst. 4, článku 90 a článku 96 Ústavy České republiky, jakož i článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud podle ust. §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uložil České republice povinnost nahradit stěžovatelce náklady jejího právního zastoupení před Ústavním soudem.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 30. července 2010 č. j. 10 C 63/2000-139 Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl, že námitka věcné nepříslušnosti žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") nebude předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí a po právní moci tohoto usnesení bude v řízení pokračováno (výrok pod bodem I) a dále obvodní soud uvedeným usnesením opravil nesprávné znění záznamu z jednání ze dne 30. července 2010 (výrok pod bodem II). Uvedené usnesení soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. ledna 2011 č. j. 11 Co 496/2010-153 odmítl s odůvodněním, že odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá věcnou nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 jako soudu prvního stupně v její obchodní věci, a to s odkazem na ust. §9 odst. 3 písm. a), bod bb) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle kterého krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je-li navrhovatel podnikatelem nezapsaným v obchodním rejstříku a odpůrce je podnikatelem v obchodním rejstříku zapsaným, přičemž částka požadovaná navrhovatelem převyšuje 50.000,- Kč [po novelizaci občanského soudního řádu od 1. ledna 2001 se jedná o ust. §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř]. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 63/2000 se podle stěžovatelky jedná o spor mezi podnikateli, neboť navrhovatelka v obchodním rejstříku zapsána nebyla a odpůrkyně v obchodním rejstříku zapsána byla. Požadovaná částka zákonem uváděnou částku převyšuje.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti Městskému soudu v Praze vytýká nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud se podle stěžovatelky nevypořádal dostatečně s její argumentací a nevyložil svůj závěr o věcné nepříslušnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že judikatura pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky a to zvláště u rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. Mezi tyto případy je prý nutno přiřadit i rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti dle ust. §104a o. s. ř. Bude-li totiž rozhodnutí vrchního soudu o věcné nepříslušnosti věcně nesprávné, nejen, že se nestane ze soudu věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce (článek 38 odst. l Listiny).
III.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011 č. j. 11 Co 496/2010-153, kterým tento soud odmítl odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí s odůvodněním, že odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud odvolací soud odvolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda odvolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo odvolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, odvolací soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost odvolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ust. §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého odvolání není přípustné proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. Rozhodnutí o tom, že spis nebude s námitkou věcné nepříslušnosti předkládán Vrchnímu soudu v Praze za situace, kdy již o této námitce bylo Vrchním soudem v Praze pravomocně rozhodnuto, je usnesením, jímž se upravuje vedení řízení. Protože odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, odvolací soud odvolání odmítl, aniž zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Uvedenému závěru nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
Vadné poučení soudu o přípustnosti odvolání přípustnost tohoto procesního opravného prostředku nezakládá. Odvolací soud proto postupoval správně, když svůj přezkum omezil pouze na posouzení otázky přípustnosti tohoto opravného prostředku, aniž se mohl zabývat meritem věci. Námitky stěžovatelky, že odvolací soud se nevypořádal s její argumentací a nevyložil svůj závěr o věcné nepříslušnosti, jsou proto za dané procesní situace nepřípadné.
IV.
Ústavní soud se dále zabýval důvodností podané ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. července 2010 č. j. 10 C 63/2000-139, kterým bylo rozhodnuto, že námitka věcné nepříslušnosti stěžovatelky (žalované) nebude předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí a po právní moci tohoto usnesení bude v řízení pokračováno.
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. července 2010 č. j. 10 C 63/2000-139 obsahuje vadné poučení, že proti tomuto usnesení lze podat odvolání. Stěžovatelka se vadným poučením soudu řídila, a uvedené usnesení obvodního soudu napadla odvoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. ledna 2011 č. j. 11 Co 496/2010-153 odvolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Vzhledem k vadnému poučení považoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. července 2010 č. j. 10 C 63/2000-139 za včas podanou, přestože ji stěžovatelka podala až po té, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. ledna 2011 č. j. 11 Co 496/2010-153 odmítl její odvolání jako nepřípustné.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že podáním Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručeným dne 24. června 2005 namítala stěžovatelka jako žalovaná věcnou nepříslušnost tohoto soudu, kterou odůvodnila tím, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni podání žaloby je dána věcná příslušnost krajských soudů, které měly rozhodovat spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti tehdy, je-li žalobce podnikatelem, který není zapsán v obchodním rejstříku a žalovaný je podnikatelem v obchodním rejstříku zapsaným. Stěžovatelka tvrdí, že byla v době podání žaloby v obchodním rejstříku zapsána. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 2. února 2007 č. j. Ncp 3399/2006-31 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní soudy.
Spolu s odvoláním proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. prosince 2008 podala stěžovatelka znovu námitku věcné nepříslušnosti. Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání, v rámci něhož stěžovatelka námitku uplatnila, ve svém rozhodnutí ze dne 24. června 2009 č. j. 11 Co 110/2009 poukázal na to, že o této námitce již bylo pravomocně rozhodnuto Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 2. února 2007, které je ve výroku o tom, které soudy jsou věcně příslušné, závazné.
Dne 18. března 2009 došla soudu další námitka věcné nepříslušnosti, vznesená stěžovatelkou. Obvodní soud pro Prahu 4 předložil věc Vrchnímu soudu v Praze, který spis vrátil s tím, že o věcné příslušnosti již bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2007, kterým jsou soudy vázány.
Dne 13. srpna 2009 vznesla stěžovatelka další námitku věcné nepříslušnosti a dne 30. července 2010 byla obvodnímu soudu doručena další námitka věcné nepříslušnosti, kterou stěžovatelka opírala o stejné skutečnosti jako námitky předchozí, tedy že se jedná o spor mezi podnikateli, předmět sporu přesahuje 50 000,- Kč a stěžovatelka byla v době podání žaloby zapsána v obchodním rejstříku.
Usnesením ze dne 30. července 2010 č. j. 10 C 63/2000-139 Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl tak, že námitka věcné nepříslušnosti žalované (stěžovatelky) nebude předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí a po právní moci usnesení bude v řízení pokračováno (výrok pod bodem I) a dále opravil nesprávné znění záznamu z jednání ze dne 30. července 2010 (výrok pod bodem II). V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud uvedl, že věcnou nepříslušnost soudu je sice možné namítat kdykoli za řízení, ovšem za situace, kdy žalovaná neuvádí jiné skutečnosti, než jaké uvedla v předchozích námitkách, nemůže soud Vrchnímu soudu v Praze spis stále předkládat k rozhodnutí o totožné námitce, o které již bylo rozhodnuto. Protože žalovaná trvala na tom, aby o dalším procesním postupu soudu bylo rozhodnuto usnesením, obvodní soud rozhodl, že námitka věcné nepříslušnosti soudu za této situace Vrchnímu soudu v Praze předložena nebude.
Podle ust. §104a o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2 cit. ust.). Obdobně (podle odstavců 2 až 4) se postupuje, namítne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení (odst. 5). V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §105 tím není dotčeno (odst. 6). Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).
Soud prvního stupně je povinen a oprávněn zkoumat věcnou příslušnost v průběhu celého řízení až do vyhlášení rozhodnutí, kterým se řízení končí. Uvedená úprava je dovedena důsledně až do odvolacího a dovolacího řízení, ledaže o věcné příslušnosti rozhodl podle ust. §104a odst. 3 nebo 4 vrchní soud nebo Nejvyšší soud, případně zvláštní (konfliktní) senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb.
Občanský soudní řád, který předjímá článek 38 odst. 1 Listiny, v citovaném ust. §104a odst. 7 o. s. ř. fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu, kterým se zakládá stav, kdy je toto určení napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků. Ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu.
V souzené věci věcná příslušnost byla pravomocně posouzena již Vrchním soudem v Praze, který usnesením ze dne 2. února 2007 č. j. Ncp 339/2006-31 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní soudy. Tímto usnesením jsou v souladu s ust. §104a odst. 7 o. s. ř. účastníci řízení a soudy vázáni. Uvedené usnesení stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.
Usnesení vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu je konečné (nelze proti němu podat odvolání, dovolání ani žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost) a závazné ve výroku o určení, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni. Znamená to mimo jiné, že v dalším řízení (včetně řízení odvolacího a dovolacího) nemůže být otázka věcné příslušnosti důvodně nastolena.
Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který rozhodl, že námitka věcné nepříslušnosti žalované nebude předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí a po právní moci tohoto usnesení bude v řízení pokračováno, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
Pro úplnost je třeba připomenout, že stěžovatelka v souzené věci nenapadla samotné rozhodnutí o věcné příslušnosti (za dané situace je stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 nepřípadný), ale napadá pouze procesní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 o tom, že námitka věcné nepříslušnosti nebude předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí. Toto rozhodnutí již ze své povahy není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Uvedeným procesním rozhodnutím tedy nemohla být ústavně zaručená práva stěžovatelky poškozena a ústavní stížnost je tak nedůvodná.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu