ECLI:CZ:US:2011:3.US.1178.11.1
sp. zn. III. ÚS 1178/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 4, 360 20 Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. února 2011 č. j. 28 Cdo 3391/2010-209, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2010 č. j. 56 Co 518/2009-184 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. srpna 2009 č. j. 15 C 364/2007-166, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 1 Ústavy ČR.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí napadených ústavní stížností se zjišťuje:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 11. 8. 2009 č. j. 15 C 364/2007-166 zamítl žalobu o zaplacení 697 500,- Kč s příslušenstvím. Předmětnou žalobou se stěžovatel (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) po žalovaném T. P. (dále jen "žalovaný") domáhal zaplacení výše označené částky s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení s tím, že tuto částku převedl na účet žalovaného dne 31. 10. 2005 v domnění, že jde o "blíže nespecifikovanou kauci", resp. garanci za splnění závazků svého syna v souvislosti s jeho převzetím restaurace "Sklípek" v Karlových Varech.
Soud prvního stupně po zrušení svého dřívějšího rozsudku odvolacím soudem a po doplnění dokazování zjistil následující skutkový stav předmětné věci: Žalovaný a jeho společník L. Š. provozovali restauraci Sklípek v Karlových Varech v nebytových prostorách, které měli pronajaty na dobu deseti let do 30. 11. 2012. Před uvedením do provozu v nebytových prostorách provedli rozsáhlou rekonstrukci vnitřních prostor restaurace, přičemž výše nájemného zohlednila jimi vložené finanční prostředky. V roce 2005 stěžovatel projevil zájem o provozování této restaurace. Mezi stěžovatelem, žalovaným a jeho společníkem proto došlo k uzavření platné ústní smlouvy (ve smyslu ustanovení §37 obč. zák.), jejímž obsahem bylo ujednání, že stěžovatel zaplatí žalovanému a jeho společníkovi částku 2 000 000,- Kč v případě, že žalovaný se společníkem ukončí nájem předmětných nebytových prostor restauračního zařízení a že nová nájemní smlouva bude sepsána se stěžovatelovým synem, který se stane novým provozovatelem restaurace Sklípek. S těmito podmínkami smlouvy její účastníci souhlasili, proto dne 31. 10. 2005 žalovaný a jeho společník ukončili nájemní poměr s pronajímatelem a téhož dne uzavřel pronajímatel novou nájemní smlouvu k nebytovým prostorám se synem stěžovatele za stejným účelem předmětu nájmu - provozování restaurace Sklípek. Výše nájemného i nadále zohlednila výši nákladů vložených žalovaným a jeho společníkem do rekonstrukce nebytových prostor. Před účinností nájemní smlouvy bylo podle podmínek ústní dohody na účet žalovaného a jeho společníka stěžovatelem převedena částka 697 500,- Kč a v hotovosti byla stěžovatelem zaplacena na základě faktur žalovaného a jeho společníka celková částka 105 000,- Kč. Ohledně zbývajících 500 000,- Kč, tvořících část předem dohodnutého finančního plnění ve výši 2 000 000,- Kč, vystavil syn stěžovatele ve prospěch žalovaného a jeho společníka směnky se splatností do 31. 10. 2006.
Podle názoru soudu prvního stupně v předmětné věci nešlo o prodej podniku, v případě žalované částky nešlo ani o garanci - záruku za pozdější prodej restaurace, jak uváděl stěžovatel. Protože se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by u žalovaného došlo na úkor stěžovatele ke vzniku bezdůvodného obohacení, soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 1. 2010 č. j. 56 Co 518/2009-184 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které považoval za správné a úplné. Odvolací soud konstatoval, že finanční plnění poskytnuté stěžovatelem žalovanému odpovídá dohodnutým podmínkám platné smlouvy, přičemž svým charakterem jde o smlouvu inominátní, která svým obsahem a účelem neodporuje zákonu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 2. 2011 č. j. 28 Cdo 3391/2010-209 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Stěžovatel dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod uplatnil podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu právní závěr odvolacího soudu o tom, že částka 697 500,- Kč představující finanční plnění poskytnuté žalobcem na základě ústní dohody, která odpovídá smlouvě inominátní, nemá judikatorní přesah, nejedná se tedy o otázku zásadního právního významu.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně neprovedl "celou řadu jím navržených důkazů" a jejich neprovedení nijak neodůvodnil, což lze považovat za procesní pochybení v důkazním řízení, spočívající v tzv. opomenutých důkazech.
Podle názoru stěžovatele bylo v projednávané věci podstatné, aby byl k důkazu zrekapitulován obsah spisu vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 14/2007, jímž mělo být prokázáno, že žalovaný v něm uváděl jiný obsah dohody, než k jakému dospěl soud prvního stupně v napadeném rozsudku. V průběhu řízení údajně žalovaný "neustále měnil obsah dohody" tím, že "ji jinak označoval". Soudu prvního stupně a soudu odvolacímu stěžovatel vytýká, že se "nebyly schopny shodnout na tom, jestli byla v projednávané věci mezi účastníky uzavřena jedna či více dohod, jestli se tyto dohody řídí občanskými či obchodním zákoníkem, ani na právech a povinnostech smluvních stran vyplývajících z této smlouvy či smluv".
Stěžovatel polemizuje se závěrem obecných soudů, že v projednávané věci byla uzavřena smlouva inominátní, přičemž zdůrazňuje, že právní názor těchto soudů ohledně právního titulu k finančnímu plnění poskytnutému stěžovatelem nevyjasnil ani dovolací soud. V této skutečnosti shledává stěžovatel nedostatek odůvodnění napadených rozhodnutí, které je tak údajně v rozporu s ustanovením §157 o. s. ř. a tedy i s článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 1 Ústavy ČR, neboť právní závěry soudů jsou prý v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Soudům stěžovatel v této souvislosti vytýká, že nepřistoupily na jeho názor, že v případě ústní dohody šlo o neplatnou smlouvu o prodeji podniku.
III.
Ústavní soud se zabýval tvrzením stěžovatele o porušení jím uvedených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Zasáhnout může pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s názorem ve věci rozhodujících soudů, že plnění představované stěžovatelem požadovanou částkou se opírá o platný právní titul, kterým je nepojmenovaná smlouva, a tvrdí, že ústní dohoda vykazuje znaky neplatné smlouvy o prodeji podniku. Stěžovatel namítá rovněž údajnou nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost napadených rozsudků z důvodu nedostatečného odůvodnění a vadu dokazování, spočívající v tzv. opomenutých důkazech, přičemž toto pochybení prý nenapravil ani soud odvolací, ani soud dovolací.
Ústavní soud se nejprve zabýval výhradami stěžovatele, které směřují proti tomu, že nalézací a odvolací soudy neprovedly jím navržený důkaz spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 24 Cm 14/2007, který by prý mohl zvrátit výsledek sporu, neboť žalovaný a jeho společník v jeho průběhu údajně "měnili obsah ústní dohody".
Tyto námitky jsou nedůvodné. Z rozsudku odvolacího soudu, navazujícího na prvostupňový rozsudek, se podává, že oba soudy se věcí řádně zabývaly a provedly potřebné dokazování. Skutkové a právní závěry soudů nejsou svévolné a v extrémním rozporu s provedeným dokazováním vyplývajícím ze spisu a nejeví se ani nelogické či zřejmě nespravedlivé; z odůvodnění rozsudků se podávají úvahy a hodnocení všech v řízení provedených důkazů.
Jak již konstatoval odvolací soud v napadeném rozsudku, soud prvního stupně skutečně stěžovatelem navržený důkaz (spisem sp. zn. 24 Cm 14/2007) neprovedl, aniž svůj postup nějak vysvětlil. Důvodem takového postupu byla však zjevně skutečnost, že tento, ani jiné stěžovatelem navrhované důkazy (skutečná výše investic žalovaného a jeho společníka do nebytových prostor, zjištění výše obvyklého nájemného v této lokalitě) by na výsledku sporu nemohly nic změnit, neboť předem dohodnutá výše finančního plnění z uzavřené smlouvy byla bez jakýchkoli výhrad akceptována oběma smluvnímu stranami; v opačném případě by její podmínky nebyly naplňovány.
Ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu protiústavnost tzv. opomenutých důkazů je možné zjistit teprve v případě, že takové procesní pochybení, v dané věci nalézacího soudu, není v řízení zhojeno ani v rámci odvolacího řízení. V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu nebylo provedení důkazů navržených stěžovatelem v tomto řízení relevantní. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatel i žalovaný postupovali zcela v intencích dohody, pokud stěžovatel žalovanou částku žalovanému (i jeho společníkovi) zaplatil v dohodnuté lhůtě. Stěžovatel tedy v řízení neprokázal, že by žalovanému na jeho úkor vznikl neoprávněný majetkový prospěch.
Jakým způsobem žalovaný označoval uzavřenou dohodu, pro posouzení věci nebylo relevantní, neboť ani on, ani stěžovatel při zahájení řízení netvrdili, že v daném případě šlo o smlouvu o prodeji podniku. Účastníci smlouvy při uzavírání smlouvy uplatnili zásadu autonomie vůle a bylo tedy jen na jejich uvážení, jaký bude obsah uzavřené smlouvy a jaká bude její forma; pokud uzavřená smlouva neodporuje obsahu a účelu zákona, nelze zpětně proti ní cokoli namítat.
Pokud stěžovatel činí výhrady proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jako nepřípustné jeho dovolání, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, neboť jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Jestliže tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, neboť právní posouzení věci je výrazem ustálené soudní praxe, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Dovolací soud odůvodnil své odmítavé rozhodnutí mimo jiné i tím, že námitkami stěžovatele nasvědčujícími vadám řízení (tj. námitkou o nepřezkoumatelnosti), nebyla nastolena žádná zásadní právní otázka, a dále tím, že další námitky vyjadřovaly pouze nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními soudů (o tom, že byla uzavřena inominátní smlouva) a nikoliv výtky nesprávného právního posouzení. Závěr soudů o inominátní smlouvě přitom dovolací soud neshledal rozporným s hmotným právem (§269 odst. 2 obchodního zákoníku). Z pohledu ochrany ústavnosti odůvodnění dovolacího soudu proto nelze cokoli vytknout.
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení hlavy páté Listiny. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy rozhodly s těmito kautelami v rozporu a že by zasáhly do stěžovatelova práva vlastnit majetek. Ústavní stížnost pouze vyjadřuje stěžovatelův nesouhlas s napadenými rozhodnutími a nevyplývá z ní nic, co by případ posouvalo do ústavní roviny.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod tvrzených stěžovatelem, proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu