ECLI:CZ:US:2011:3.US.1192.11.1
sp. zn. III. ÚS 1192/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. Ž., právně zastoupeného Mgr. Daliborem Lachmanem, advokátem se sídlem v Prostějově, Plumlovská 522/44, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2011 č. j. 30 Co 545/2010-92 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. listopadu 2010 sp. zn. 20 C 64/2008, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 až článkem 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedená rozhodnutí byla dle názoru stěžovatele vydána rovněž v rozporu s článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy dle stěžovatele nedostály své povinnosti dle článku 90 věty prvé Ústavy České republiky.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, vedl stěžovatel (v původním řízení "žalobce") u Obvodního soudu pro Prahu 2 civilní spor o náhradu nemajetkové újmy proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o částku 2.741,- EUR. Stěžovatel návrhem ze dne 14. 4. 2010 požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným usnesením ze dne 1. 11. 2010 stěžovateli jako žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal a jeho návrh na ustanovení právního zástupce zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jako soud odvolací napadené rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil v záhlaví označeným usnesením ze dne 7. 2. 2011.
V projednávané ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil názor, že je obecnými soudy v otázce osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce diskriminován jako osoba nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody. Považuje za nespravedlivé, že je po něm požadováno, aby prokázal, proč ve výkonu trestu nepracuje. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že ve výkonu trestu nepracuje (a je tudíž bez finančních prostředků), aniž mu v tom brání vážné důvody. Stěžovatel zdůraznil, že rozhodnutí, na jehož základě by se mohl zapojit do jakékoli pracovní činnosti, je primárně rozhodnutím orgánů státu, proti jejichž činnosti si dlouhodobě stěžuje (Vězeňská služba ČR).
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva jeho účastníka. V projednávané věci Ústavní soud neshledal relevantní důvod k tomu, aby napadená soudní rozhodnutí označil za odporující ústavně zaručeným právům či svobodám stěžovatele.
Ústavní soud se v minulosti již opakovaně zabýval otázkou poplatkové povinnosti v soudním řízení a osvobození od soudních poplatků dle §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Sama existence poplatkové povinnosti (tzn. vybírání finanční částky státem za řízení před soudy a za jednotlivé úkony prováděné soudy) má mimo jiné zabránit zahlcení soudů neopodstatněnými a šikanózními návrhy a chrání tím jako určitá pojistka funkčnost a efektivnost soudnictví. Sama o sobě není tato povinnost v rozporu s právem na přístup k soudu dle článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže zákon současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout.
Ústavní soud v zásadě stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/00, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V projednávané věci však obecné soudy postupovaly podle zákona a nelze jim vytknout ani přílišnou tvrdost, resp. nezohlednění skutečnosti, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, kde mohou být jeho možnosti opatřit si finanční prostředky omezené. Ze skutečností uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí, jež stěžovatel konkrétně nijak nezpochybňuje, vyplývá, že soudy obou stupňů vyzývaly stěžovatele, aby udal okolnosti, jež brání, aby byl ve věznici pracovně zařazen a opatřil si tak finanční prostředky prací. Nalézací soud stěžovatele vyzval k doložení, že pro něj ve výkonu trestu odnětí svobody není k dispozici žádné vhodné zaměstnání. Stěžovatel v tomto ohledu neposkytl obecnému soudu žádnou součinnost a reagoval pouze negativistickým sdělením, že "zná hodnotu své práce a nehodlá se nechat okrádat, šikanovat a poškozovat na svém pracovním právu". Na stěžovateli jako na žalobci v civilním řízení však bylo, aby hodnověrným způsobem doložil své poměry včetně svých příjmů. Sama skutečnost, že stěžovatel není ve věznici výdělečně činný neznamená automatický nárok na osvobození od soudních poplatků dle §138 odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí o tom, že stěžovatel splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, mělo v projednávané věci význam především pro možnost ustanovení právního zástupce stěžovateli předsedou senátu ve smyslu §30 odst. 1 o. s. ř., neboť jinak je řízení o náhradu škody proti státu od soudních poplatků osvobozeno ze zákona ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění. Článek 37 odst. 2 Listiny zakotvuje právo na to, aby se každý mohl nechat v řízení zastupovat osobou s právnickým vzděláním, která účastníku poskytne potřebnou právní pomoc tam, kde je jí potřeba. Toto právo však neobsahuje požadavek na to, aby právní pomoc byla vždy zajištěna rozhodnutím soudu a bezplatně. Pokud stěžovatel požadoval v civilním řízení právní pomoc, mohl si ji sám zajistit tím, že by si zvolil zástupce z řad advokátů, případně se mohl obrátit na Českou advokátní komoru ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Podrobnější argumentaci viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v článku 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny zákonné podmínky.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu