ECLI:CZ:US:2011:3.US.1220.11.1
sp. zn. III. ÚS 1220/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. O., zastoupeného JUDr. Petrem Rydvanem, advokátem v Liberci 2, Kostelní 10/5, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. 11. 2007 č. j. 11 C 230/2005-68, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 4. 2008 č. j. 29 Co 137/2008-99 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2011 č. j. 25 Cdo 4303/2008-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 4. 2011 stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 11. 2007 č. j. 11 C 230/2005-68 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 4. 2008 č. j. 29 Co 137/2008-99, přičemž se domáhal, aby Ústavní soud tato rozhodnutí a zřejmě také usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2011 č. j. 25 Cdo 4303/2008-122 zrušil. Tvrdil, že v soudním sporu bylo porušeno jeho právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na nezávislý a nestranný soud dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Dále stěžovatel požádal, aby Ústavní soud "vrátil věc jinému soudu" a "nahradil poškozenému náklady spojené nesprávným postupem soudu".
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti T. P. na zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím (z titulu náhrady škody). Ke stěžovatelově odvolání krajský soud shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], a to usnesením rovněž shora označeným. Uvedený soud poukázal na to, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a dodal, že ani on neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dále upozornil, že obsahem dovolání jsou námitky, které se týkají nikoliv otázek právních, ale hodnocení důkazů a skutkového zjištění jako jeho výsledku, tedy otázky skutkové, zda bylo či nebylo prokázáno stěžovatelovo tvrzení o škodě; tyto námitky naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání (eventuálně) přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze úspěšně uplatnit.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že nepřihlédly k nálezům Ústavního soudu, které následně blíže specifikuje. Uvádí, že předmětem sporu byla škoda způsobená mu neodbornou opravou havarovaného vozidla, provedenou žalovaným (v další části ústavní stížnosti pak stěžovatel rozvádí, v jakém ohledu měl žalovaný pochybit), a že majetková újma má být dána náklady na opravu, kterou se obnovují správné funkce dílů a vzhledové vlastnosti vozidla. Obecné soudy měly dle stěžovatele pochybit zejména tím, že omezily jeho "majetkové poměry [...] pouze na vozidlo", kdy náhradní díly a mzdu za práci na opravu "nezačlenily do majetku", a dále tím, že považovaly vozidlo za nefunkční použitou věc. Montáž nových i demontáž poškozených dílů má být součástí škody na vozidle a obnova funkcí je nutnou podmínkou pro provoz, což soudy "nařízená kalkulace (rozdíl hodnoty vozidla před a po opravě) nezohledňuje. Dále stěžovatel zřejmě nesouhlasí s tím, jak soud prvního, příp. druhého stupně hodnotil některé důkazy (konkrétně svědeckou výpověď zaměstnance žalovaného a znalecký posudek), a vytýká jim, že nenechaly vypracovat vlastní znalecký posudek, a Nejvyššímu soudu to, že "nepřipustil přehodnocení právního názoru".
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jak lze zjistit z napadeného "dovolacího" usnesení, Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání řádně zdůvodnil, a ani stěžovatel v ústavní stížnosti vůči danému závěru, resp. úvahám, na jejichž základě byl učiněn, žádné výhrady nevznáší. Za této situace Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
Pokud jde o zbývající napadená rozhodnutí, ústavní stížnost byla v této části podána po zákonem stanovené lhůtě. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V posuzované věci nutno považovat za poslední procesní prostředek odvolání, a nikoliv dovolání, neboť to bylo Nejvyšším soudem shledáno nepřípustným. Vzhledem k tomu, že stěžovatel právní závěry uvedeného soudu nijak nezpochybnil, Ústavnímu soudu nic nebrání z nich plně vycházet. Odmítl-li pak Nejvyšší soud (důvodně) dovolání, protože stěžovatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod (viz §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a tudíž ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu aplikovat nelze. V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti rozhodný okamžik doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 zákona Ústavním soudu). Byť Ústavnímu soudu není známo přesné datum doručení uvedeného rozhodnutí, je zřejmé, že se tak stalo již v roce 2008, kdy je stěžovatel napadl již zmíněným dovoláním; byla-li pak ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 22. 4. 2011, stalo se tak evidentně opožděně.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Protože návrhu na zrušení napadených soudních rozhodnutí nebylo vyhověno, nebylo možné ani "vrátit věc jinému soudu", jak stěžovatel požadoval. Ovšem i kdyby tomu tak nebylo, Ústavní soud by nebyl oprávněn takto rozhodnout (viz §82 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu), a musel by tudíž daný návrh odmítnout [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], což platí i pro návrh, aby Ústavní soud "nahradil poškozenému náklady spojené nesprávným postupem soudu" (pokud šlo o návrh ve smyslu §83 či §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, s ohledem na výsledek tohoto řízení by ani takovému návrhu nebylo možno vyhovět).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu