ECLI:CZ:US:2011:3.US.1245.11.1
sp. zn. III. ÚS 1245/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Š. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, č. j. 22 Cdo 1031/2009-97, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2008, č. j. 37 Co 324/2008-68, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2008, č. j. 18 C 302/2006-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených písemností se podává následující.
Městský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že specifikované nemovitosti (nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj na LV č. 931 pro obec Brno a kat. území Pisárky, a to rodinný dům č. p. 79 stojící na parc. č. 502/1, budova bez č. p./č. e. - garáž stojící na pozemku parc. č. 502/2 a pozemky parcelních čísel 502/1, 502/2, 450/3 a 503) spadají do společného jmění manželů s žalovaným Ing. J. K., a Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky rovněž napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil. Oba soudy dovodily, že není dán naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovitosti náleží do společného jmění manželů, neboť spornou otázku lze řešit jako otázku předběžnou v rámci řízení o jeho vypořádání.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.). Usoudil, že dovolání je přípustné, není však důvodné; poukázal na to, že vztah mezi řízením o žalobě určovací a o vypořádání společného jmění manželů soudy předchozích stupňů vymezily v souladu s jeho vlastním usnesením ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, a tamní nosné důvody se v projednávané věci uplatní "logicky tím spíše", že v průběhu odvolacího řízení již řízení o vypořádání společného jmění účastníků reálně probíhalo. Lze vycházet z ustálené judikatorní praxe, konstatoval dovolací soud, podle níž naléhavý právní zájem na určení právního vztahu není dán, má-li jím být vyřešena předběžná otázka, která je určující pro konstitutivní rozhodnutí (resp. rozhodnutí na plnění) v jiném řízení mezi týmiž účastníky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postup obecných soudů představuje "denegatio iuris". Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009, dovozuje, že v její věci byl naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán, neboť uplatněný procesní postup směřoval k zamezení "zcizení majetku v SJM, a to jednou provždy, aniž by bylo zapotřebí podávat další zbytečné žaloby", což rovněž odpovídalo i "zásadě hospodárnosti". Stěžovatelka též poukazuje na "atypickou" povahu "žaloby na vypořádání SJM" a připomíná obstrukce, ke kterým vedlejší účastník přistoupil v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Soud prvního stupně, tvrdí dále stěžovatelka, nedocenil, že "předmětné nemovitosti zjevně spadají do SJM", a dezinterpretoval okolnost, že "již delší dobu předmětné nemovitosti neobývala", neboť opomenul, že její vystěhování "do podnajaté garsoniéry" si vynutil vedlejší účastník "opakovaným odpojováním přívodu elektřiny a vody".
Stěžovatelka posléze vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud přehlédl nepředvídatelnost výsledku řízení o vypořádání společného jmění manželů, resp. specifikum, kdy se jedná o tzv. judicium duplex, kdy "obě strany mají postavení jak žalobce tak žalovaného a soud není vázán návrhy účastníků", a nevypořádal se se zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009, který efektivní uplatnění určovací žaloby nevylučuje ani v podmínkách dostupnosti žaloby "přímo" na splnění povinnosti.
Dovolací soud podle stěžovatelky nezohlednil odlišnost její procesní situace oproti východiskům usnesení ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008. Pokládá zde za podstatné, že v odkazovaném rozhodnutí byl spor veden ohledně nemovitostí nabytých "sice za trvání manželství, avšak až poté, co byla uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů a práva a povinnosti společného bydlení, která měla být předložena v rozvodovém řízení", zatímco v její právní věci se jedná o "nemovitosti nabyté do SJM za účelem společného užívání oběma manžely". Zohlednění individuálních aspektů každého jednotlivého případu přitom obecným soudům uložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09. Řízení o určení vlastnictví bylo zahájeno "o rok dříve" než řízení o vypořádání společného jmění manželů, čímž je zjevné, že je jí kladena "k tíži" "pomalá rozhodovací činnost soudů".
Stěžovatelka vyslovuje konečně i podezření, že po právní moci rozsudku o vypořádání SJM je odpověď na "předběžnou otázku", zda předmětná nemovitost patřila či nepatřila do SJM, již pro ni bez významu. V širších souvislostech pak poukazuje na snahu vedlejšího účastníka dosáhnout úředního výmazu jejího trvalého bydliště a jeho dispozice s dalším rozsáhlým nemovitým majetkem, kterým je nucena čelit další určovací žalobou, o níž se vede řízení před Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. 10 C 372/2007.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Těžiště posuzovaného sporu - jak se podává z výše uvedeného - spočívá výlučně v rovině právního hodnocení věci; jde o posouzení, zda spornou otázku společného vlastnictví předmětných nemovitostí lze řešit určovací žalobou nebo až coby otázku předběžnou v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Ústavněprávní deficit spravedlivého procesu, jejž stěžovatelka v ústavní stížností namítá, se nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních a procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
V souvislosti s odkazem stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009, je namístě připomenout, a to v tomtéž duchu, i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1924, sp. zn. Rv 11795/24, Vážný č. 4498, podle kterého "nedovolenou jest však určovací žaloba tehdy, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž zbytečnému rozmnožování nebo zdražování sporů. Kde se jí však zjednává pevný právní základ pro právní vztahy stran a předejde se jí žalobě o plnění, bude určovací žaloba přípustnou přes to, že je možnou i žaloba o plnění". Citovaný názor je totiž v judikatuře obecných soudů dlouhodobě znám a aplikován, resp. stal se explicitní součástí judikatury aktuální.
Z ústavněprávního hlediska je určující, že tato judikatura (srov. též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, na který upozornil dovolací soud) sice připouští efektivní uplatnění určovací žaloby i tehdy, pokud lze žalovat přímo na splnění povinnosti, jde však o výjimku, a tudíž restriktivně interpretovatelnou variantu, která nadto vychází - oproti věci posuzované - z odlišného hmotněprávního a procesního kontextu; to lze empiricky doložit i tím, že určovací žaloba ve stěžovatelčině věci řízení o vypořádání společného jmění manželů reálně "nepředešla" potud, že toto řízení bylo přesto zahájeno a její preventivní funkce v rozhodném směru (jímž by byla ospravedlněna) konkrétní výraz tudíž nalézt nemohla. Naopak ji lze identifikovat se "zbytečným rozmnožováním nebo zdražováním sporů" ve smyslu výše citovaném.
Dovolávaná judikatura nekoliduje ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, na které napadané rozhodnutí dovolacího soudu odkazuje zcela výstižně. Časová odlišnost nabytí sporných nemovitostí v obou právních věcech (která podle stěžovatelky odůvodňuje odlišný procesní postup) je z hlediska volby žalobního petitu evidentně bez významu.
Průtahy v soudním řízení (které stěžovatelka identifikuje s procesní situací, kdy řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebylo pravomocně skončeno do jednoho roku od podání žaloby) není možno v rámci ústavněprávního přezkumu efektivně vytýkat, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální.
Bez významu jsou též další specifika řízení o vypořádání společného jmění manželů, jakož i četné další okolnosti, na jejichž základě stěžovatelka považuje za prokázané nezákonné (či jinak "nepřípustné") postupy vedlejšího účastníka při řešení společných majetkových vztahů.
Imperativ zohlednění individuálních aspektů každého jednotlivého případu je nutno přiměřeně vyvažovat s požadavky na předvídatelnost judikatury a její jednotu, přičemž obecným soudům nelze vytýkat, že se těmto hlediskům zpronevěřily.
Žaloba na vypořádání společného jmění manželů představuje adekvátní (uspokojivý) instrument ochrany subjektivního práva; stěžovatelka v podstatě tvrdí toliko, že je zde tato ochrana "ztížená" (toliko), čímž implicite připouští, že námitka ze "samotného" odepření spravedlnosti věcně udržitelná není.
Stěžovatelka nebrojí (ani) proti ojedinělému excesu ze stabilizovaných výkladových standardů (tj. založení neodůvodněně odlišného výsledku v jejím sporu), nýbrž se v podstatě dožaduje, aby Ústavní soud stávající rozhodovací praxi obecných soudů (včetně ustálené judikatury dovolacího soudu) usměrnil, a to podáním té verze výkladu občanského soudního řádu (a navazujících hmotněprávních norem), již bez úspěchu v řízení před nimi prosazovala. Přisuzuje tak Ústavnímu soudu postavení, které mu z jeho ústavního zakotvení nepřísluší; k výkladu obecného práva jsou povolány soudy, a to aniž by samy byly vyvázány z respektu k principům ústavněprávního kontextu (čl. 4 Ústavy České republiky), přičemž k sjednocování výkladové a aplikační praxe obecných soudů je povolán Nejvyšší soud, jemuž zákon k tomu svěřuje i odpovídající instrumenty (§14 odst. 1, 3, §21 a §24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní stížností otevřený spor o právní posouzení dané věci se tak odbývá výlučně v mezích podústavního práva a jeho výkladu, a ústavněprávní roviny nedosahuje; v důsledku toho je ani z ní hodnotit nelze. Ústavnímu soudu příslušelo se omezit na zjištění, že se stěžovatelce dostalo korektního procesu, s její argumentací (opětovně předestřenou v ústavní stížnosti) se soudy v úplnosti a adekvátně vypořádaly a svá rozhodnutí též náležitě (logicky a srozumitelně) odůvodnily.
Výše uvedené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, tedy v dané věci splněny nejsou. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu