ECLI:CZ:US:2011:3.US.1247.11.1
sp. zn. III. ÚS 1247/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. L. K., advokátky, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2011 č. j. 11 Co 264/2010-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 4. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení výroku III rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 1. 2011 č. j. 11 Co 264/2010-165, a to pro porušení jejího práva na spravedlivý proces, garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, výše označeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2009 č. j. 37 C 336/2006-123 (kterým byla zamítnuta žaloba nezletilých M. V. K. a P. K. proti žalovanému D. B. na zaplacení částky 15 744 Kč s příslušenstvím a kterým bylo uloženo žalobcům uhradit žalovanému náklady řízení) (výrok I), žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 696 Kč (výrok II) a zástupkyni žalobců, tj. stěžovatelce, byla podle §147 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 448 Kč (výrok III). Posledně uvedené (a ústavní stížností napadené) rozhodnutí zdůvodnil krajský soud tak, že o nákladech, které vznikly žalovanému v souvislosti s jednáním před odvolacím soudem, rozhodl samostatně, protože se stěžovatelka coby advokátka, přestože byla řádně a včas předvolána, k tomuto jednání nedostavila a svou neúčast neomluvila. Zaslala (sice) soudu před jednáním podání, v němž navrhla delegaci věci z důvodu vhodnosti, avšak tento návrh byl učiněn bezprostředně před nařízeným jednáním, ačkoliv o jeho termínu byla stěžovatelka informována již od 15. 6. 2010, a nebyl ani řádně odůvodněn. Krajský soud jej s ohledem na názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 15. 7. 2008 sp. zn. 29 Nd 201/2008 (R 2/2009) vyhodnotil jako zneužití daného prostředku k obstrukci řízení, a měl v úmyslu u tohoto jednání rozhodnout ve věci samé. Zákonný zástupce žalobců však trval na stěžovatelčině účasti, a tak musel jednání odročit. K tomu dodal, že návrh na delegaci byl Nejvyššímu soudu předložen jen proto, že jej žalobci doplnili.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že předmětný návrh měl všechny náležitosti, jak stanovuje §42 odst. 4 o. s. ř. (a pozdější jeho doplnění - jak stěžovatelka dodává v závěru ústavní stížnosti - na této skutečnosti nic nezměnilo). Pokud tomu tak nebylo, měl krajský soud postupovat podle §43 o. s. ř., což neučinil, a tak se žalobci mohli domnívat, že věc bude v souladu se zákonem předložena příslušnému soudu k rozhodnutí. Pokud se jejich zákonný zástupce dostavil k jednání, stalo se tak z opatrnosti. Jestliže krajský soud posoudil daný návrh jako obstrukční, a z tohoto důvodu věc (zprvu) odmítl předložit příslušnému soudu a neučinil opatření k odvolání jednání, je takový postup neodůvodněný a neodůvodnitelný. Je jednak v rozporu s logikou věci, aby žalobci, brojící proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně, činili obstrukční opatření, jednak odkaz na uvedené usnesení Nejvyššího soudu je nepřiléhavý, protože uvedený soud řešil situaci, kdy účastníci svými opakovanými návrhy činili kroky k oddálení rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že žádným způsobem nezavinila, že nebylo možno konat ústní jednání před odvolacím soudem, neboť pouze v souladu s pokyny svých klientů a v jejich zájmu učinila zákonem předvídaný přípustný procesní návrh, přičemž prý legitimně očekávala zákonný postup ze strany soudu, spočívající v odvolání již nařízeného ústního jednání. Krajský soud pak nebyl oprávněn přezkoumávat důvody návrhu na přikázání věci a ani např. otázku doby jeho podání. Z tohoto důvodu jí nemůže být k tíži, že se ústního jednání před odvolacím soudem nezúčastnila, navíc souhlas účastníka řízení s konáním jednání bez přítomnosti právního zástupce je plně v jeho rukou. Postup podle §147 odst. 1 o. s. ř. má dle stěžovatelky být v rozporu se zákonem, a proto porušovat její právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s uložením povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů částku 2 448 Kč, přičemž polemizuje s úvahami obsaženými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na jejichž základě krajský soud k údajně nezákonnému závěru o nutnosti aplikace §147 odst. 1 o. s. ř. dospěl. Z této údajné nezákonnosti pak vyvozuje i protiústavnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatelce coby osobě práva znalé musí být jistě známo, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že jej není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných soudních rozhodnutí. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je pak zásadně věcí obecných soudů a předpokladem ingerence Ústavního soudu do této rozhodovací činnosti je výlučně porušení ústavnosti.
Opodstatněnost ústavní stížnosti tak nemůže založit námitka, že napadené rozhodnutí je protiústavní, protože je nezákonné, v daném případě v důsledku nesprávné interpretace a aplikace ustanovení §147 odst. 1 o. s. ř. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu by musel být daný (interpretační a aplikační) proces stižen vadami, které nemají za následek "jen" porušení zákonnosti, ale (rovněž) ústavnosti, tj. vadami, které jsou - stručně řečeno - zcela zásadního charakteru. Jak lze zjistit z ustálené judikatury Ústavního soudu, jedná se o případy, kdy obecné soudy v daném procesu zásadně nesprávně posoudí dopady konkrétního základního práva na danou věc, příp. postupují svévolně, zejména v tom směru, že nerespektují jednoznačně znějící kogentní normu či právní praxí i doktrínou obecně akceptované výkladové metody, interpretují zákonné pojmy v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, odkloní se od ustálené judikatury, aniž by dostatečně vyložily důvody, na jejichž základě výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítají, či rozhodují bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy a výjimečně (snad) také, když dospějí k výsledku, jenž je ve zjevném rozporu s obecně uznávanými principy spravedlnosti.
V posuzované věci Ústavní soud nezjistil přítomnost některé z vad, jež by mohly mít dopad na ústavnost napadeného soudního rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že důvody, o které opřel krajský soud své rozhodnutí, nejsou případné, nelogická má být i jeho právní argumentace. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že poukaz krajského soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008 sp. zn. 29 Nd 201/2008 není (bez dalšího) přiléhavý, protože situace, za níž žalobci podali svůj návrh na přikázání věci, se podstatně liší od té, kterou tehdy řešil Nejvyšší soud. Na straně druhé je nesporné, že krajský soud nařídil jednání na den 20. 8. 2010 a na toto jednání se stěžovatelka jako právní zástupkyně žalobců, ač byla řádně předvolána, nedostavila a svou účast řádně neomluvila, čímž dané jednání zmařila, a způsobila tak vznik zbytečných nákladů. Tvrdí-li stěžovatelka, že krajský soud měl nařízené jednání odvolat s ohledem na návrh žalobců na přikázání věci, podstatné je, že uvedený soud tak neučinil, a tudíž se stěžovatelka měla na nařízené jednání dostavit, byť měla k danému procesnímu postupu výhrady.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu