ECLI:CZ:US:2011:3.US.1259.11.1
sp. zn. III. ÚS 1259/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. M. Š., zastoupeného Mgr. Irenou Zelenkovou, advokátkou se sídlem Praha 3, W. Churchilla 2, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011 č. j. 21 Cdo 4720/2009-92 a Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009 č. j. 28 Co 546/2008-60 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů v jeho pracovněprávní věci, a to pro porušení jeho základních práv a svobod zakotvených v článku 1 odst. 1, článku 2 odst. 3 a 4, článku 90, článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky a článku 2 odst. 2 a 3, článku 11, článku 28 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Spolu s tím žádá, aby bylo zrušeno ustanovení §64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (rozumí se účinného ku dni 30. 9. 2004 - dále jen "zákoníku práce"), neboť v něm spatřuje "rovněž porušení svých základních práv, jmenovitě na ochranu svých práv před soudem ... a práva na přístup k soudu dle článku 36 odst. 1 Listiny".
Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 15 C 171/2004 a sp. zn. 15 C 93/2007 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2008 č. j. 15 C 93/2007-35 uložil zaměstnavateli stěžovatele společnosti Torrex Chiesi CZ, s. r. o., (žalované) zaplatit stěžovateli (žalobci) 240 000 Kč jako náhradu mzdy z titulu skončení pracovního poměru jeho okamžitým zrušením dne 11. 8. 2004, jehož neplatnost byla pravomocně deklarována rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 1. 2007 č. j. 15 C 171/2004-140.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2009 č. j. 28 Co 546/2008-60 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že pracovní poměr stěžovatele skončil na základě jiného úkonu, dne 12. 8. 2004, jímž žalovaná současně předchozí okamžité zrušení pracovního poměru "vzala zpět", a to i když stěžovatel tyto listiny odmítl převzít. Ačkoli zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru žádné právní účinky nevyvolalo, platnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2004, jež je nutno posuzovat samostatně, u soudu napadeno nebylo, pročež pracovní poměr stěžovatele k tomuto dni skončil.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2011 č. j. 21 Cdo 4720/2009-92 stěžovatelovo dovolání na základě obšírné věcné argumentace zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2004 mu nikdy zaměstnavatelem předestřeno nebylo, přičemž i kdyby taková listina existovala, není jisté, zda je totožná s listinou, kterou žalovaná předložila soudu. Právní posouzení okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2004 jako samostatného právního úkonu podle jeho názoru popírá zásadu autonomie vůle, neboť z výpovědi žalované vyplývá, že jí zamýšlela opravit okamžité zrušení pracovního poměru z předchozího dne, a nikoli učinit nový samostatný právní úkon. Uvažovaly-li soudy i tento úkon (a to jako rozhodný), porušily zásadu ne bis in idem, jelikož o zrušení pracovního poměru již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť zde rozhodovaly i o tomto "právním úkonu". Nebylo pak po něm možné "spravedlivě požadovat", míní stěžovatel, podání žaloby proti pozdějšímu okamžitému zrušení, protože dokud nebylo pravomocně rozhodnuto o platnosti předchozího, pracovní poměr neexistoval, a nemohl být tudíž novým okamžitým zrušením ukončen. Stěžovatel pak dovozuje, že teprve po pravomocném rozhodnutí o okamžitém zrušení se mohl obrátit na soud se žalobou o neplatnost pozdějšího okamžitého zrušení, čímž se však ocitl v "legislativní pasti", jelikož mezitím marně uplynula lhůta dle ustanovení §64 zákoníku práce k podání žaloby, čímž mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu (z tohoto důvodu navrhuje, aby toto ustanovení Ústavní soud zrušil).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel sice poukazuje na mnohá ústavněprávní ustanovení, na prvý pohled je však zřejmé, že čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny jsou v dané věci přímo nepoužitelné; co do čl. 11 a 28 (zde jen bylo-li by možné o nároku na náhradu mzdy uvažovat o podřaditelnosti právu "na spravedlivou odměnu za práci") platí, že jejich případné dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, by mohlo nastat jen za splnění podmínky nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, čehož se stěžovatel ostatně též dovolává.
Tímto článkem je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání; dovolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což, jak bylo řečeno, zde - přímo - nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován a je tím výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
V rovině skutkové pak v kontextu čl. 36 odst. 1 Listiny platí, že Ústavní soud - vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn zasahovat do jimi provedeného hodnocení důkazů, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy tento proces a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu. Obdobně je tomu - pro ingerenci Ústavního soudu - tehdy, když ze soudy učiněných dílčích zjištění (důkazů) nelze při žádné z myslitelných konstrukcí logicky dospět k těm finálním skutkovým závěrům, jež byly pro právní posouzení věci rozhodující (což ostatně koresponduje podmínkám uplatnitelnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jež výstižně rekapituloval v dané věci dovolací soud).
Jen za splnění těchto podmínek přichází v úvahu zásah Ústavního soudu, neboť až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny ústavní stížností otevřeného problému.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly odvolacím a dovolacím soudem v dané věci uplatněny, za protiústavní - ve vyloženém smyslu - mít nelze.
Skutková oponentura stěžovatele nedosahuje ústavněprávní roviny potud, že odvolací a dovolací soud se s jeho argumentací o "nepřevzetí" rozhodné listiny, resp. nedostatku její identity s tou, již uvažovaly za rozhodnou, adekvátně vypořádaly, a zejména není jakéhokoli důvodu - z hledisek výše vyložených - pochybovat o regulérnosti zjištění, jež zaznamenal dovolací soud v odůvodnění zamítavého rozsudku, že stěžovatel "před svědky odmítl po přečtení převzít okamžité rozvázání pracovního poměru k 12. 8. 2004 a zpětvzetí původního ze dne 11. 8. 2004". Pochybnostem o totožnosti okamžitého zrušení ze dne 12. 8. 2004 by stěžovatel předešel, pakliže by neodmítl je převzít.
Z pohledu právního posouzení věci pak platí, že nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se rovněž podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Co do důvodů pro hodnocení okamžitého zrušení ze dne 12. 8. 2004 jako nového uceleného právního úkonu postačí odkázat na přiléhavé odůvodnění dovolacího soudu (srov. str. 4 rozsudku). Konstrukce rozhodného výkladu projevu vůle (§240 odst. 3 zákoníku práce), jež vyústila posléze v uplatnění hlediska kontextuálního (ve vztahu k současnému zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru předchozího), a jeho dovozený důsledek (že jde v případě listiny ze dne 12. 8. 2004 o nový, samostatný úkon směřující k rozvázání pracovního poměru), je očividně logicky i právně obhajitelná, byť by bylo možné uvažovat o tom, že se většího prostoru mohlo dostat - vedle formálního aspektu (na téma "zpětvzetí") - i zřetelům obsahovým; na druhé straně však i taková výhrada má své meze potud, že též "formální doplnění" původního úkonu, nesené snahou odstranit jeho dodatečně seznané právní nedostatky, při uchování zásadní totožnosti obsahu (skutku), je způsobilé představovat autonomní právní úkon, jenž směřuje ku skončení pracovního poměru (nadto případně i s jiným časovým určením).
Tomu koresponduje i úsudek, že není akceptovatelný stěžovatelův názor, že pozdější okamžité zrušení pracovního poměru nelze v zákonem předepsané lhůtě napadnout žalobou. Je tomu právě naopak; rozvázání pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) vyloučeno není a "tyto úkony se posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31/1998 v časopise Soudní judikatura), a na tom "nic nemění ani to, že oba právní úkony (obě okamžitá zrušení pracovního poměru) vychází ze stejného skutkového základu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2647/2000). Z toho plyne, že zamýšlí-li zaměstnanec se účinně bránit takovým postupným rozvázáním pracovního poměru, musí je - jednotlivě - napadnout žalobou podle §64 zákoníku práce, tj. též ve lhůtách tímto ustanovením stanovených, jež se - opět jednotlivě - odvíjejí od okamžiku, kdy ten který úkon byl vůči zaměstnanci učiněn (okamžité zrušení pracovního poměru "dáno", resp. doručeno). O žádnou "legislativní past" tudíž nejde; na výsledek předchozího řízení o neplatnost skončení pracovního poměru samozřejmě čekat netřeba.
Rovněž stěžovatelem namítaného porušení zásady ne bis in idem "rozhodováním" o okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2004 se obecné soudy nedopustily, protože v řízení o neplatnost okamžitého zrušení ze dne 11. 8. 2004 se jím nezabývaly (nebylo předmětem řízení), což Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém rozhodnutí i výslovně uvedl (oproti tomu žalovaný - jak se podává z procesního spisu - na jeho existenci upozorňoval).
Na podkladě řečeného je tedy namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, jak byly výše vymezeny, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Spojit s ústavní stížností návrh na zrušení zákonného ustanovení lze za podmínky, že jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele je v rozporu s ústavním zákonem (srov. ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy mezi napadeným rozhodnutím a ustanovením právního předpisu navrženého ke zrušení musí existovat úzká vazba v tom smyslu, že nebýt napadeného ustanovení právního předpisu, nebylo by vydáno ani napadené rozhodnutí (srov. Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, str. 367). Aplikace takového ustanovení tedy musí být bezprostřední a nevyhnutelná; nemůže jít jen o hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/2000, U 39/20 SbNU 353). Vzhledem k tomu, že rozhodovací důvody, určující výsledek daného řízení, v namítaném ustanovení §64 zákoníku práce základ evidentně nemají (jeho odstranění by nemohlo stěžovateli přinést jiný výsledek sporu), není stěžovatel osobou k podání takového návrhu legitimovanou.
Návrh na zrušení ustanovení §64 zákoníku práce tudíž Ústavní soud odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Mucha
předseda senátu