ECLI:CZ:US:2011:3.US.1388.11.1
sp. zn. III. ÚS 1388/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené Mgr. Soňou Kozovou, advokátkou ve Zlíně, Kvítková 124, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2007 č. j. 3 Ads 69/2007-320, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2007 č. j. 3 Ads 138/2007-314 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 22 Cad 177/2005-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 5. 2011, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 10. 8. 2011, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k zásahu do jejích práv garantovaných čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patro z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo - ve věci rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení Praha č. III ze dne 23. 11. 1998 č. 475 612 474, kterým byl stěžovatelce odňat plný invalidní důchod - vyhověno žádosti stěžovatelky i jejího právního zástupce o zrušení ustanovení zástupcem pro řízení o kasační stížnosti (výrok I) a dále jím byl zamítnut její návrh na ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti (výrok II) a stěžovatelka byla vyzvána, aby ve lhůtě 15 dnů doložila plnou moc udělenou advokátu k zastupování v uvedeném řízení (výrok III). Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byla stěžovatelčina kasační stížnosti proti výroku II shora uvedeného usnesení zamítnuta a proti jeho výroku III odmítnuta. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byla ve stejné věci odmítnuta stěžovatelčina kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007 č. j. 22 Cad 177/2005-217.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2010 č. j. 34 Ad 26/2010-24 byl v téže věci odmítnut stěžovatelčin návrh na obnovu řízení, následná kasační stížnost proti uvedenému usnesení byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011 č. j. 3 Ads 21/2011-73 zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. uvádí, že ji pokládá za včas podaný návrh, což vyvozuje z toho, že využila všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, a to i včetně návrhu na povolení obnovy řízení. Pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o nepřípustné podání dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka požádala, aby bylo přihlédnuto k ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že jde o pozdě podaný návrh.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak patrno z výše uvedených ustanovení, stěžovatelčinou povinností bylo podat svou ústavní stížnost proti shora označeným soudním rozhodnutím nejpozději do 60 dnů od doručení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2007 č. j. 3 Ads 69/2007-320, příp. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2007 č. j. 3 Ads 138/2007-314, nezačala-li lhůta k podání ústavní stížnosti běžet již doručením usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 22 Cad 177/2005-297 (to se týká té jeho části, kde kasační stížnost nepředstavovala procesní prostředek ochrany práv stěžovatelky ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jde-li o datum doručení uvedených rozhodnutí, sama stěžovatelka v ústavní stížnosti ze dne 7. 2. 2008, jež byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 361/08 a která byla usnesením ze dne 25. 9. 2008 podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, sdělila, že jí zmíněná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla doručena dne 12. 12. 2007. Z otisku poštovního razítka na obálce, ve které byla nyní souzená ústavní stížnost doručena, lze zjistit, že k jejímu podání došlo dne 12. 5. 2011, což znamená, že se tak stalo po zákonem stanovené lhůtě.
Odvozuje-li stěžovatelka počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti od doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011 č. j.
3 Ads 21/2011-73, činí tak nesprávně, neboť takový postup by byl v rozporu s ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, z něhož plyne, že návrh na obnovu řízení za "rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" nelze považovat (nehledě na to, že v dané věci ani tento mimořádný opravný prostředek nebyl dle názoru obecných soudů přípustný).
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl. Aplikace §75 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu v úvahu nepřipadá, neboť uvedené ustanovení otevírá Ústavnímu soudu možnost projednat ústavní stížnost nikoliv opožděnou, ale tu, kterou by jinak bylo třeba pokládat za nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu