ECLI:CZ:US:2011:3.US.1411.11.1
sp. zn. III. ÚS 1411/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele 1) J. F. a 2) nezl. L. F., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 32 Co 284/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé se cestou ústavní stížnosti domáhali zrušení rozhodnutí soudu II. stupně ve výroku, kterým bylo potvrzeno nařízení ústavní výchovy nezletilé L., určení povinnosti přispívat na výživu nezletilé na účet ústavu a vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Sdělili své přesvědčení, že napadenými výroky bylo porušeno jejich právo zakotvené v čl. 8, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 8 a v čl. 90 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte, když nařízením ústavní výchovy nezletilé došlo k jejímu vytržení z existujícího rodinného prostředí a tedy nejen k zásahu do soukromého a rodinného života, ale i k zásahu do osobní svobody. Dále poukázali na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ve které se zdůrazňuje nezbytnost důkladného zhodnocení dopadu odejmutí dítěte na rodiče i na děti, na povinnost veřejné moci usilovat o to, aby rodina nebyla rozdělována, případně usilovat o umožnění rozdělenou rodinu v co nejkratší době znovu sjednotit. Proto by soudy měly zásah do práva stěžovatelů na rodinný život znovu podrobit standardnímu zkoumání, zda jde o zásah v souladu se zákonem a zda byl nezbytný v demokratické společnosti. V tomto směru stěžovatelé považují za nedostatečné plnění pozitivních povinností státu, zejména povinnosti činit aktivní kroky směrem k udržení rodiny pohromadě - stěžovateli, který byl sice důrazně poučován o své zodpovědnosti, ze strany veřejné moci však pomoc poskytnuta nebyla. Proto nařízení ústavní výchovy navrhovatelé považují i za neodůvodněný zásah do osobní svobody dítěte.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozsudku zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl. Krajský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně ve věci péče o nezletilé děti, v souladu s §213 odst. 1 a §120 odst. 2 občanského soudního řádu doplnil dokazování (mj. výslechem nezletilé) a opodstatněně odvoláním napadené výroky o nařízení ústavní výchovy nezl. L., o určení povinnosti rodičů přispívat na její výživu i o úpravě styku matky s nezletilými a nákladech řízení potvrdil. V odůvodnění rozsudku pak s poukazem na obsah §46 odst. 2 věta prvá a druhá zákona o rodině uvedl podstatné skutečnosti o závažných nedostatcích v chování nezletilé i o nedostatečném působení rodičů k zajištění její docházky do školy, v usměrnění jejího chování. Vážné narušení výchovy bylo spolehlivě prokázáno. Nezletilá nerespektovala školní či nemocniční řád, do školy nechodila, pokusila se svévolně opustit nemocnici, odešla z domova a zadržena byla až po několika týdnech policií, ve svém věku (15-16 let) silně kouřila a požívala i alkoholické nápoje. Soud také zmínil pomoc poskytovanou příslušnými institucemi rodičům a nezletilé, směřující např. k jejímu přijetí do středního odborného učiliště, při zařazení nezletilé do programu "Začni a vytrvej" či při jednání pracovníků Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. Žádná z uvedených snah a činností však ke zlepšení chování nezletilé nevedla. Pokud jde o rozhodnutí dle §103 zákona o rodině, tj. o vyživovací povinnosti rodičů k dítěti umístěnému do ústavní výchovy a o rozhodnutí o nákladech řízení, pak lze v tomto směru zcela odkázat na vyčerpávající odůvodnění stížností napadeného rozsudku.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu