ECLI:CZ:US:2011:3.US.1445.11.1
sp. zn. III. ÚS 1445/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti WORLD TRAVEL, a. s., IČ 25214667, se sídlem Klatovská 1818/18, 301 00 Plzeň, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem Divadelní 3/a, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 2011 č. j. 10 Co 52/2011-123, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem Krajského soudu v Plzni byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že žalobce, dr. J. K. (dále jen "žalobce") se proti stěžovatelce jako žalované žalobou domáhal úhrady částky 46 404,- Kč z titulu 90% slevy z celkové ceny zájezdu, jehož se zúčastnil žalobce a jeho dva rodinní příslušníci. Po částečném zpětvzetí žalobního návrhu žalobce požadoval částku 15 468,-Kč, rovnající se 30% slevě z celkové ceny zájezdu. Po zevrubné rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že údajně porušil zásadu rovnosti stran, neboť stěžovatelce vytkl nesoučinnost při zajišťování soudem vyžádaných důkazů z její evidence klientů cestovní kanceláře. Podle názoru stěžovatelky nebylo její povinností zajišťovat a předkládat listiny se jmény a adresami dalších účastníků téhož zájezdu a vyhledávat tak důkazy, které by mohly být použity proti ní jako žalované. Tato procesní povinnost prý naopak zatěžovala žalobce. Z tohoto důvodu se stěžovatelka domnívá, že žalobce neunesl důkazní břemeno a jeho žaloba měla být odvolacím soudem zcela zamítnuta.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 19. 8. 2010 č. j. 20 C 504/2009-96 řízení o slevu ze zájezdu do částky 30 936,- Kč zastavil (výrok I), stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalobci částku 6 120,- Kč (výrok II), žalobu co do částky 9 348,- Kč zamítl a dále rozhodl o úhradě nákladů řízení (výrok IV).
Žalobce v žalobě poukazoval na to, že se stěžovatelkou prostřednictvím jejího prodejce uzavřel cestovní smlouvu na pobytový zájezd na Krétu do hotelu Lisa-Bali s celodenním zabezpečením stravy formou "all-inclusive" s leteckou dopravou pro sebe, svoji dceru a manželku. Druhý den zájezdu u delegátky cestovní kanceláře nejprve ústně, poté písemně reklamoval kvalitu poskytovaných služeb, ubytování a zejména stravování a s ním spojené služby, které standardu "all-inclusive" neodpovídaly. Zástupkyně stěžovatelky se v rozporu s Všeobecnými podmínkami smlouvy odstraněním vadného plnění nezabývala a později žalobce odbyla s tím, že to už nestojí za to. Reklamace nebyla řešena zástupcem stěžovatelky ani v místě realizovaného zájezdu, ani po jeho skončení samotnou stěžovatelkou v zákonné lhůtě. K vyřízení reklamace nedošlo dokonce ani po zahájení správního řízení Českou obchodní inspekcí v důsledku stížnosti žalobce. Žalobce v průběhu řízení navrhl vyslechnout dva svědky - účastníky zájezdu, u nichž však znal jen jejich příjmení. Ty se však soudu nepodařilo najít.
Okresní soud při svém rozhodování vycházel ze směrnice Rady evropských společenství č. 90/314/EHS z 13. 6. 1990 o svobodných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (dále jen "směrnice") a z ustanovení §852a odst. 1 a §852k odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.
Po provedeném dokazování učinil následující skutkové zjištění: Ubytování žalobce a jeho rodiny odpovídalo katalogu stěžovatelky, charakterizující ubytování jako apartmány hotelového typu s "jednodušším ubytováním". Soud se částečně ztotožnil s námitkami žalobce pouze v případě úrovně stravy formou "all-inclusive" a k hygieně v koupelně, proto vyjádřil poměr slev z ceny příslušných položek zájezdu ve vztahu k ubytování - 15% a ve vztahu ke stravě 50%, což v úhrnu představuje částku 6 120,- Kč. Do zbytku žalované částky žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 17. 3. 2011 č. j. 10 Co 52/2011-123 změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku III a IV tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 4 192,- Kč a do částky 5 156,- Kč žalobu zamítl (výrok I). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 5 007,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok III).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně zejména v tom, že úroveň stravy formou "all inclusive" neodpovídala tříhvězdičkovému hotelu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud při svém rozhodování vycházel z celkové ceny zájezdu ve výši 51 560,- Kč a z výpovědí žalobce, přičemž zdůraznil nesplnění povinnosti stěžovatelky reagovat na reklamace jejích zákazníků jak v průběhu zájezdu její delegátkou, tak i na písemné reklamace a stížnosti po jeho skončení. Odvolací soud poukázal též na procesní postoj stěžovatelky, která neumožnila ani na žádost soudu vyhledat ve své databázi adresy žalobcem jmenovaných dalších spoluúčastníků zájezdu. S ohledem na nižší kvalitu poskytovaných služeb proto odvolací soudu považoval za nutné přisoudit žalobci odškodnění ve výši 20% z celkové ceny zájezdu a přiznal mu i další částku ve výši 4 192,- Kč.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích, jimiž byla stanovena výše slevy ze zaplacené ceny zájezdu, neshledal Ústavní soud žádné porušení ústavních práv stěžovatelky.
Jak vyplývá z textu shora citované evropské směrnice a z ustanovení §852b o. z., v cestovní smlouvě musí být vedle ostatních náležitostí uvedeno i poskytování všech služeb cestovního ruchu, které jsou zahrnuty v zájezdu (směrnice hovoří o "předem stanovené kombinaci služeb"). Mezi standardní služby patří zejména u pobytových zájezdů s poskytováním stravy i služby delegáta cestovní kanceláře, jehož úkolem je mimo jiné realizovat rychlou pomoc zákazníkovi v nesnázích (§852k o. z.) a zajišťovat splnění všech podmínek vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy. Tento delegát má a musí zajišťovat odstranění závady v plnění podmínek smlouvy či reagovat na mimořádné okolnosti, které se vyskytly po zahájení zájezdu, případně bezplatně a bez zbytečného odkladu přistoupit k nápravě stavu, kdy nejsou smluvně zabezpečené služby poskytovány buď vůbec, nebo v neodpovídající nižší kvalitě. V případě, že s ohledem na možnosti jejích smluvních partnerů nebo jiné skutečnosti, jejichž příčina nespočívá v chování či jednání zákazníka, třetí osoby či neodvratitelné události (§852j odst. 2 o. z.), není možné objednané služby stejné kvality zajistit, odpovídá cestovní kancelář zákazníkovi za škodu, která mu tím vznikla. Obvykle je povinna vrátit zákazníkovi rozdíl v ceně poskytovaných služeb.
Pokud tedy stěžovatelka ve svém katalogu zájezdů nabízela za příslušný příplatek k ceně zajistit pro své zákazníky stravování formou "all inclusive", přičemž v něm současně vymezila rozsah i obsah této služby, měl každý ze zákazníků stěžovatelky, který na tuto nabídku přistoupil, nárok na její bezvýjimečné plnění. Povinnost zajistit smluvně zajištěnou službu odpovídající kvality leží vždy na cestovní kanceláři, která je povinna reagovat na stížnosti zákazníků na neplnění objednaných služeb v odpovídající kvalitě v průběhu zájezdu.
K námitce stěžovatelky, která spatřuje porušení svých základních práv v tom, že odvolací soud nerespektoval zásadu rovnosti stran a že prý v její neprospěch na ni přenesl důsledky neunesení důkazního břemene ze strany žalobce, Ústavní soud dodává: V projednávané věci nebylo důvodem pro rozhodnutí obecných soudů o výši slevy to, že stěžovatelka "nesplnila žádost soudu o součinnost při vyhledávání údajů spoluúčastníků zájezdu", ale neposkytování služeb stěžovatelkou v průběhu zájezdu v takovém rozsahu a v takové kvalitě, která odpovídala smluvním ujednáním.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni porušil stěžovatelkou označená práva, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu