ECLI:CZ:US:2011:3.US.1513.11.2
sp. zn. III. ÚS 1513/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kertex s. r. o, IČ 25595237, se sídlem ve Zlíně, Tečovice 45, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 32, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2011 č. j. 15 Co 63/2011-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že "shora uvedenými pravomocnými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova základní práva, která jsou zaručena ústavním pořádkem, a to konkrétně článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zakotvuje právo na spravedlivý proces a dále článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod".
Pro skutkovou základnu je určující, že proti stěžovatelce byl nařízen Okresním soudem ve Zlíně výkon rozhodnutí usnesením ze dne 27. července 2010 č. j. 22 E 445/2010-9. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno do datové schránky dne 17. září 2010 fikcí dle ust. §47 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen "zákon o elektronických úkonech"). Dne 12. listopadu 2010 na poště v Kroměříži 1 podala stěžovatelka proti usnesení soudu odvolání, v němž uvedla, že nemá internet, nemohla tedy zprovoznit datovou schránku a s napadaným rozhodnutím se seznámila až dne 2. listopadu 2010, kdy její právní zástupce nahlédl do spisu. Principy zákona o elektronických úkonech považovala stěžovatelka za neústavní. Okresní soud ve Zlíně odvolání stěžovatelky odmítl jako opožděné usnesením ze dne 16. listopadu 2010 č. j. 22 E 445/2010-18. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 28. února 2011 č. j. 15 Co 63/2011-28 tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud považoval rozhodnutí prvoinstančního soudu jako věcně správné, neboť stěžovatelce jako právnické osobě bylo doručováno v souladu s ust. §45 odst. 2 o. s. ř. Z ustanovení §45 o. s. ř. vyplývá závazné pořadí, v jakém má soud přistoupit k doručování listin. Dále pak z ust. §10 a §14 zákona o elektronických úkonech vyplývá, jakým způsobem dochází ke zpřístupnění datové schránky. Z potvrzení o doručení do datové schránky povinného je zřejmé, že tato datová schránka byla zpřístupněna a doručováno bylo do této datové schránky fikcí. Odvolací soud neshledal námitky stěžovatelky důvodné, neboť ke zřízení datové schránky právnické osoby došlo v souladu s ust. §5 zákona o elektronických úkonech a doručováno bylo v souladu s ust. §17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech. Odvolací soud měl dále za to, že zákon o elektronických úkonech je v souladu s ústavním pořádkem ČR i s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a také s právem Evropských společenství. Pokud bylo přistoupeno k povinnému zřízení datových schránek u právnických osob, pak z důvodové zprávy k zákonu o elektronických úkonech vyplývá, že by těmto subjektům neměl navrhovaný způsob činit obtíže, neboť běžně využívají prostředky informačních a komunikačních technologií. Tento způsob doručování by měl být pro tyto subjekty výhodný a efektivní, a to zejména z hlediska úspory kapacit nutných pro zajištění předmětných činností.
Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy. Stěžovatelka se domnívá, že uložení povinnosti zřídit si datovou schránku jen pro určité subjekty je protiústavní. Dle jejího názoru není zřejmé, na základě jakého kritéria jsou subjekty rozčleněny. Pokud se jedná o fyzické osoby, pak datová schránka se jim zřizuje výhradně na jejich žádost. Stejně tak u podnikajících fyzických osob s výjimkou advokátů, daňových poradců a insolvenčních správců. Jiná situace však platí pro právnické osoby zřízené ze zákona, zapsané v obchodním rejstříku, a organizační složku podniku zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku. Těmto subjektům je datová schránka zřízena bez žádosti automaticky. Ostatním právnickým osobám se datová schránka zřizuje výhradně na základě žádosti. Stěžovatelka má výhrady k toku informací po internetu, neboť jsou snadno napadnutelné třetími osobami a vůbec nemá zřízen internet. Proto si nemohla zprovoznit a zpřístupnit datovou schránku. Stěžovatelka považuje principy zákona o elektronických úkonech za porušení základních lidských práv, zejména práva rovnosti stran jak před zákonem, tak v procesním postavení, dále za porušení práva na přístup k informacím, které se týkají jeho osoby, a také za omezení svobody podnikání.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
V souladu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Pokud by zákonodárce ukládal povinnosti, které není možné objektivně splnit (nemožnost zřídit si internet jako službu, např. proto, že je poskytování takových služeb zákonem zakázáno), bylo by možné takové povinnosti, byť uložené zákonem, charakterizovat jako porušující základní práva a svobody. V současné globální komunikační společnosti nemůže být o objektivní nemožnosti přístupu k internetu vůbec uvažováno. Tvrzení stěžovatele, že "nemá internet", samo o sobě neznamená objektivní nemožnost splnění zákonem uložené povinnosti. Skutečnost, že splnění zákonem uložené povinnosti vyžaduje např. zaplacení si služby internetu, opět nemůže být charakterizováno jako protiústavní, neboť s výkonem určitých činností vždy souvisí určité náklady, s čímž je třeba počítat. Výjimkou by bylo, kdyby takové náklady byly likvidační či nepřiměřeně vysoké.
Samotná hierarchie povinnosti zřídit si pro doručování datovou schránku je dle názoru Ústavního soudu zcela zřejmá - v zásadě je tato povinnost uložena subjektům, u nichž lze objektivně předpokládat, na základě exaktně zjistitelných dat, že objem komunikace s jinými subjekty bude rozsáhlejší, než je tomu u běžného občana - fyzické osoby, příp. drobného živnostníka (fyzické osoby podnikající).
Zrychlení a racionalizace soudního procesu je legitimním cílem v demokratické společnosti, neboť spravedlnost, která přichází pozdě, nemusí být již spravedlností. K tomuto legitimnímu cíli může být v demokratické společnosti užito přiměřených prostředků, které nepovedou k porušení práva na spravedlivý proces. Pokud by stěžovatel řádně plnil zákonem mu uložené povinnosti, mohl by řádně uplatňovat veškeré námitky v rámci soudního procesu; vzhledem k tomu, že takto neučinil, nese důsledky svého jednání, resp. nekonání (Vigilantibus iura scripta sunt).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu