ECLI:CZ:US:2011:3.US.1517.09.3
sp. zn. III. ÚS 1517/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti: a) T. K., b) J. K., c) A. K., d) Ing. J. K., CSc., e) I. D., f) M. H., g) A. P., h) A. Š., zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. prosince 2001 č. j. 30 Ca 235/2001-34, proti rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice, pozemkového úřadu č. 4285 ze dne 12. července 2001 č. j.: PÚ-1980/99 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. listopadu 2000 č. j. 30 Ca 137/2000-29, 31 Ca 139/2000-17, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního úřadu v Pardubicích, pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé napadají všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že označenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva ve smyslu čl. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelé uvádějí, že jak oni, tak i jejich právní předchůdci uplatnili jako oprávněné osoby nárok na vydání nemovitostí ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. u Okresního úřadu v Pardubicích - pozemkového úřadu, neboť původní zemědělská usedlost se zájezdním hostincem vlastnicky náležela J., E. a A. P., jejich právním předchůdcům. Předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví čs. státu zčásti podle zákona č. 89/1950 Sb. a zčásti jako odúmrť, když dědicové v tísni dědictví odmítli. Původní vlastník J. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 10. 1990 rehabilitován.
Příslušný pozemkový úřad v roce 2000 rozhodl tak, že oprávněné osoby jsou vlastníky stodoly - sokolovny, postavené na pozemku parc. č. 41/6 a parc. č. 41/10 a části stavební parcely č. 41/5 a 41/6 a pozemkových parcel č. 1285/2 a 1280/3, vše v katastrálním území a obci Chvojenec (dále též "předmětné nemovitosti").
Výše označené rozhodnutí správního orgánu č. 4104 zrušil Krajský soud v Hradci Králové, přičemž v řízení před Okresním soudem v Pardubicích bylo nejprve rozhodováno o povinné osobě v souvislosti s nárokem na vydání stodoly - sokolovny, která dříve náležela k zemědělské usedlosti ve Chvojenci. Poté rozhodl pozemkový úřad tak, že oprávněné osoby nejsou vlastníky ani stodoly, ani výše označených stavebních parcel. Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu ve výše uvedeném rozsahu a ve zbývající části rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc vrátil tomuto úřadu k dalšímu řízení.
Před vyhlášením napadeného rozsudku zemřela J. K. Protože tato skutečnost nebyla krajskému soudu známa, soud řízení nepřerušil, ale rozsudek dne 7. 12. 2001 vyhlásil. Právními nástupci J. K. se stali stěžovatelé ad a) až ad c) návrhu.
Porušení výše označených práv spatřují stěžovatelé v údajně nesprávné interpretaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., pokud jak správní orgán, tak i krajský soud dospěl k závěru, že vydání obou stavebních parcel brání jejich zastavěnost. Přitom prý zcela pominuly, že stavba, která je na nich postavena, byla vybudována ještě předtím, než byla převzata státem. Tímto postupem jim údajně jak krajský soud, tak i pozemkový úřad, odňaly jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Stěžovatelé namítají, že podle zákona č. 229/1991 Sb. je cílem zmírnění majetkových křivd rovněž vydání staveb (včetně pozemků), které kdysi tvořily se zemědělskou usedlostí jeden ekonomický celek a sloužily zemědělské výrobě. V řízení prý nebyla dostatečným způsobem zohledněna skutečnost, že ve stavebních pracech na objektu "stodoly" bylo pokračováno i za účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Přitom pro naplnění obou podmínek uvedených v ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. by muselo být zjištěno, že k odnětí stavby "stodoly" zemědělské výrobě došlo ještě před účinností zákona č. 229/1991 Sb. To se však prý nestalo.
Stěžovatelé proto argumentují nedostatečně zjištěným skutkovým stavem projednávané věci, jehož důsledkem je i nesprávný právní názor, který byl na jeho podkladu vyvozen.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé dále ve skutečnosti, že v řízení před pozemkovým úřadem a následně před krajským soudem "byli nuceni jednat se subjektem, který byl nesprávně určen za povinnou osobu podle §5 zákona č. 229/1991 Sb.". Za nesprávný postup označují stěžovatelé rovněž postup správního orgánu, neboť jim jako osobám oprávněným nebylo umožněno zúčastnit se řízení před Okresním soudem v Pardubicích, v němž bylo rozhodováno o předběžné otázce týkající se osoby povinné k vydání nárokované stavby "stodoly".
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Krajským soudem v Pardubicích pod sp. zn. 30 Ca 137/2000, z něhož zjistil následující skutečnosti.
V roce 2000 se na krajský soud obrátilo Zemědělské - obchodní družstvo Býšť se žalobou o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice, pozemkového úřadu ze dne 15. 6. 2000 čj.: PÚ-1980/99. Řízení probíhalo za účasti: Ing. J. K., J. K., A. B., I. D., M. H., J. K., A. P., A. Š., Obce Chvojenec a Pozemkového fondu ČR.
Rozsudkem ze dne 16. 11. 2000 č. j. 30 Ca 137/2000-29, 31 Ca 139/2000-17, který nabyl právní moci dne 14. 12. 2000, ve spojených věcech opravných prostředků proti rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice, pozemkového úřadu č. 4104 ze dne 15. 6. 2000 čj.: PÚ-1980/99 obou navrhovatelů (Zemědělského obchodního družstva Býšť a Obce Chvojenec), rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že předmětné rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.).
Krajský soud v Hradci Králové s odvoláním na závěr svého rozsudku ze dne 17. 2. 1998 sp. zn. 31 Ca 181/97 konstatoval, že znaleckými posudky je dostatečně podloženo zjištění o zásadní přestavbě stodoly ve své podstatě i obsahu tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, přičemž se jedná o stavbu pro tělovýchovu provedenou na základě stavebního povolení.
V citovaném rozsudku Krajský soud v Hradci Králové zavázal správní orgán k tomu, aby odkázal Obec Chvojenec s jejími námitkami ohledně vlastnictví stodoly - sokolovny k soudu a k podání určovací žaloby jí stanovil lhůtu. Neztotožnil se rovněž s posouzením věci podle ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), neboť pokud jde o rozsah změn jednotlivých prvků, je podle jeho názoru třeba i prvky změněné na původních místech započítat do konstrukčních prvků stavby, které jsou zcela nové a uložil proto správnímu orgánu se v dalším řízení touto skutečností zabývat.
Z připojených listin dále Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2001 č. j. 8 C 5/2001-62 bylo určeno, že Obec Chvojenec je vlastnicí stavby občanské vybavenosti - sokolovny, postavené na stavební parcele č. 41/6 a 41/10, zapsané na LV č. 10001 pro kat. území a obec Chvojenec, okres Pardubice u Katastrálního úřadu Pardubice.
Po zrušení rozhodnutí krajským soudem správní orgán v rozhodnutí č. 4285 ze dne 12. 7. 2001 č.j.: PÚ-1980/99 rozhodl podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě znovu tak, že jím jmenované fyzické osoby jsou osobami oprávněnými podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, přičemž, i když jim v předmětném řízení svědčí restituční titul podle §6 odst. 1 písm. a) a písm. l) citovaného zákona, nejsou vlastníky nárokovaných nemovitostí v obci a katastrálním území Chvojenec. Důvodem změny rozhodnutí je zjištění překážky bránící vydání jak stavby, tak i pozemků, která spočívá v zásadní přestavbě dřívějšího objektu na sokolovnu, která již nijak nesouvisí se zemědělskou výrobou, přičemž předmětné pozemky jsou stavbou zčásti zastavěny a zčásti slouží k přístupu a obsluze jejího provozu. Oprávněným proto za ně přísluší náhrada.
Následně o společném opravném prostředku navrhovatelů proti novému správnímu rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí č. 4285 ze dne 12. 7. 2001 potvrdil v části, v níž bylo rozhodnuto, že oprávněné osoby nejsou vlastníky stavebního objektu sokolovny a příslušných stavebních parcel (výrok I). V ostatním předmětné rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení (výrok II).
Krajský soud poukázal v otázce zásadní přestavby objektu na závěry znaleckého posudku znalce V. M., z nichž jednoznačně vyplývá, že v případě základů, svislých a vodorovných konstrukcí, schodů a krovů bylo zachováno jen cca 32% původních prvků a nově bylo provedeno 68% prvků a v případě námitky stěžovatelů, týkající se rozsahu provedených stavebních prací na objektu sokolovny po nabytí účinnosti zákona o půdě, odkázal na svědecké výpovědi, fotodokumentaci a na stavební povolení vydané dne 10. 12. 1983 pod č. j. Výst. 322/83/K.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud dříve, než se zabýval meritem věci, zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje předpoklady a podmínky uvedené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil z připojeného usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 7. 2003 č. j. D 60/2002-96, že dědici a tedy i právními nástupci zemřelé J. K., se stali mimo jiných vnučky T. a A. a vnuk J. K.
Ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl tak stěžovatelům uvedeným ad a) až ad c) doručen prostřednictvím jejich právního zástupce až dne 29. 4. 2009. Jestliže byla ústavní stížnost doručena Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2009, je zákonná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2001 č. j. 30 Ca 235/2001-34, kterým bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice, pozemkového úřadu č. 4285 ze dne 12. 7. 2001 č. j.: PÚ-1980/99, ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zachována.
Ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2000 č. j. 30 Ca 137/2000-29, 31 Ca 139/2000-17, který byl účastníkům řízení řádně doručen a který nabyl právní moci dne 14. 12. 2000, je ústavní stížnost opožděná, a proto je nutné ji z toho důvodu odmítnout.
V předmětné ústavní stížnosti stěžovatelé argumentují především tím, že krajský soud a pozemkový úřad porušily rovnost stěžovatelů v právech oproti jiným osobám nacházejícím se ve stejném právním postavení, pokud jim nepřiznaly vlastnické právo ke stavebním parcelám a ke stavbě, která je na nich postavena, neboť tato stavba pochází již z 19. století jako součást zemědělské usedlosti Chvojenec čp. 31 a byla tedy vybudována ještě před odnětím tohoto majetku státem.
Pokud stěžovatelé namítají údajně nesprávnou interpretaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c), resp. ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, je třeba v této souvislosti připomenout, že citovanými ustanoveními a jejich interpretací se Ústavní soud zabýval opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 754/01, ze dne 29. 4. 2010 sp. zn.II. ÚS 2896/09, ze dne 12. 10. 2000 sp. zn. III. ÚS 52/2000, ze dne 3. 5. 2001 sp. zn. II. ÚS 719/2000, ze dne 3. 8. 2000 sp. zn. II. ÚS 467/97, ze dne 19. 9. 1968 sp. zn. II. ÚS 186/95 a ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03, všechny dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V těchto rozhodnutích Ústavní soud vždy zdůrazňoval účel restitučních předpisů, jímž je zmírnění následků majetkových křivd, přičemž má mít vždy přednost snaha o restituci in integrum (uvedení do původního stavu) před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Při zkoumání okolností, bránících vydání stavby ve smyslu ust. §11 odst. 4 zákona o půdě ("... stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby"), pak Ústavní soud v souladu se zákonodárcem trvá na tom, že o zásadní přestavbu může jít jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním a souvisejícím smyslu slova.
O takový případ se jedná v projednávané věci. V průběhu dlouhotrvajícího řízení bylo znaleckými posudky prokázáno, že bývalá stodola byla po stavebním povolení, vydaném v roce 1983, kompletně přestavěna na tělocvičnu, kterou její vlastník - Obec Chvojenec využívá pro sportovní činnost obyvatel obce.
Jestliže stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, které části stavebních úprav byly provedeny na objektu sokolovny před účinností zákona o půdě a které později, jde o námitku, kterou uplatnili již v řízení před krajským soudem (v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 12. 7. 2001). Tato stavební činnost, jejímž výsledkem byla zásadní přestavba dřívějšího objektu na sokolovnu, byla realizována do data účinnosti zákona o půdě. Po datu účinnosti tohoto restitučního předpisu byla k hlavní stavbě přistavována kotelna, která se tak stala součástí této stavby, jak ostatně konstatoval i správní orgán. Na tomto relevantním skutkovém zjištění nic nemění ani skutečnost, že i po účinnosti zákona o půdě stavební práce na sokolovně pokračovaly. Rovněž stěžovatel Ing. K. připustil (str. 5 rozsudku), že stavební práce na objektu po účinnosti zákona o půdě se týkaly již jen přípojky na vodu, el. energii a dodávek tepla (kotelna). Proto krajský soud správně konstatoval, že tyto práce nemohly zásadně ovlivnit přijatý závěr o zásadní přestavbě objektu do data účinnosti citovaného restitučního předpisu.
V projednávané věci nikdy nebylo sporné, že původní stavbou na předmětných pozemcích byla stodola náležející k zemědělské usedlosti. V průběhu řízení bylo však nepochybně prokázáno, že v době účinnosti zákona o půdě takový objekt s původními stavebně technickými konstrukčnímu prvky na předmětných stavebních parcelách již neexistoval, neboť byl přebudován na tělocvičnu. Tento objekt jak svým funkčním uspořádáním, tak stavební dispozicí nelze využívat pro zajišťování zemědělské výroby či v souvislosti s ní. I když se jeví posouzení hledisek uvedených v ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě pomocí stavebně technických parametrů jako podstatné, nelze tyto parametry bez dalšího mechanicky aplikovat, neboť technické parametry stavby představují jen jedno z dalších hledisek relevantních pro zodpovězení právní otázky, zda u stavby došlo k zásadní přestavbě, kterou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby (obdobně viz nález sp. zn. II. ÚS 719/2000). Proto i úvaha, že skladovat zemědělské produkty se dá koneckonců všude (tedy i v tělocvičně), není případná.
Stěžovatelé ústavní stížností napadli oba výroky rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2001 č. j. 30 Ca 235/2001-34, i když výrok pod bodem II rozsudku je výrokem zrušujícím, jímž se věc v části týkající se nárokovaných pozemkových parcel vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti, bez ohledu na (případné) další rozhodnutí správního orgánu, musí konstatovat, že ústavní stížnost v této části je podaná někým zjevně neoprávněným, neboť se nijak nedotýká práv stěžovatelů.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a ve zbytku jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu