ECLI:CZ:US:2011:3.US.1544.11.1
sp. zn. III. ÚS 1544/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ARGEMON INVEST s.r.o., IČ 28067592, se sídlem Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, se sídlem AK v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. října 2010 č. j. 273 EC 2791/2009-54 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2011 č. j. 14 Co 2/2011-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. května 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to výroku II. shora označeného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. října 2010 č. j. 273 EC 2791/2009-54 a potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2011 č. j. 14 Co 2/2011-69.
Stěžovatel tvrdil, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená pravidla, zejména právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na právní pomoc, garantované čl. 37 odst. 2, odst. 3 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení a právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně řízení zastavil (I.) a vedlejšímu účastníku uložil (žalovaný R. H.), aby na náhradě nákladů řízení stěžovateli zaplatil částku 4 140,-Kč (výrok II.) a dále rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 300,- Kč (výrok III.). Proti výroku II. o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 25. února 2011 (14 Co 2/2011-69), kterým usnesení v napadené části jako věcně správné potvrdil a změnil tak, že lhůta k plnění počíná běžet od právní moci usnesení. Dále rozhodl, že žádný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nevzaly v úvahu, že řízení bylo zastaveno, neboť vedlejší účastník zaplatil původně žalovanou částku 1 015,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru při posuzování přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, že sice výlučně z procesního hlediska žaloba byla vzata zpět pro chování vedlejšího účastníka (po zahájení řízení zaplatil to, čeho se stěžovatel domáhal), ale postupem dle ustanovení §150 o. s. ř. neopodstatněně na polovinu snížil náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení jen ve výši poloviny s ohledem na to, že si stěžovatel nepočínal tak, aby byl spor vyřešen mimosoudně, a před podáním žaloby neposkytl žalovanému lhůtu k dobrovolnému zaplacení. Dále bylo soudem vzato v úvahu, že stěžovatel neprovedl zpětvzetí žaloby bezprostředně po zaplacení pohledávky a přihlédl k majetkovým a osobním poměrům žalovaného, aniž by je blíže zkoumal. Stěžovatel poukázal na chování žalovaného, které je v rozporu s dobrými mravy, neboť dluh po dobu deseti měsíců nezaplatil původnímu věřiteli. Stěžovatel dále uvedl, že v rozhodování obecných soudů spatřuje prvky libovůle a nahodilosti, neboť obecné soudy nevzaly v úvahu, že žaloba byla podána důvodně v souladu s ustanovením §567 odst. 2 obč. zák. a povinnost vyzývat dlužníky k plnění jejich povinností ze zákona nevyplývá.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu projednání.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. října 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá toliko v polemice stěžovatele se způsobem aplikace zákona obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že ve věci rozhodující obecné soudy se celou věcí podrobně zabývaly a své rozhodnutí náležitě odůvodnily.
V řízení bylo posuzováno, zda z procesního hlediska byla žaloba podána důvodně a zda na danou věc stěžovatele dopadá ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Dle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Jelikož se však rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může jevit v konkrétním případě jako nepřiměřená tvrdost, umožňuje soudu ustanovení §150 o. s. ř výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele.
V daném případě stěžovatel jako postupník podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu u soudu prvního stupně dne 20. června 2009. Stěžovatel se domáhal zaplacení částky 1 015,- Kč vedlejším účastníkem jako jízdného 15,- Kč a přirážky k jízdnému 1 000,- Kč za to, že dne 4. srpna 2008 použil ke své přepravě vozidlo městské hromadné dopravy provozované Dopravním podnikem města Brna, a.s. a na výzvu pověřené osoby se neprokázal platným jízdním dokladem. Předmětná pohledávka byla stěžovateli smluvně postoupena Dopravním podnikem města Brna, a.s., stěžovatel oznámil postoupení pohledávky vedlejšímu účastníkovi dopisem ze dne 11. června 2009. Elektronický platební rozkaz byl vydán dne 2. března 2010, který stěžovatel napadl včas odporem dne 29. března 2010 a odůvodnil jej tím, že již 19. června 2009 požadovanou částku zaplatil včetně příslušenství a doložil internetovým bankovním dokladem. Stěžovatel vzal žalobu zpět podáním doručeným soudu dne 8. června 2010 poté, co mu stěžovatel zaplatil 23. června 2009 dlužnou částku a doložil kopii bankovního účtu.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci nákladů řízení stěžovatele jako správné, v usnesení ve shodě s ustanoveními §157, §169 o. s. ř. přesvědčivě vyložil důvody, proč nebyly náklady řízení přiznány v plné výši. Odvolací soud jednak zvažoval, že vedlejšímu účastníkovi svědčí povinnost hradit náklady řízení stěžovateli ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť podání zavinil svým chováním, když dobrovolně nezaplatil stěžovateli nebo jeho právnímu předchůdci požadovanou částku, ale stejně procesně nezodpovědně se choval i stěžovatel. Stěžovatel měl již 23. června 2009 dlužnou částku 1.015,- Kč uhrazenu na bankovním účtu, ale na tuto skutečnost procesně nereagoval. Setrval na návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalobu upřesňoval a svůj návrh nevzal zpět ani před jeho vydáním dne 2. března 2010, tedy zavinil, že bylo vydáno rozhodnutí na pohledávku, která zanikla. Svůj návrh nevzal zpět ani v době 15 denní lhůty od doručení platebního rozkazu, aby zabránil nabytí právní moci. Vedlejší účastník podal odpor proti platebního rozkazu a stěžovatel učinil zpětvzetí žaloby až 8. června 2010.
Odvolací soud konstatoval, že s přihlédnutím k okolnostem soudního řízení, o nákladech řízení stěžovatele bylo rozhodnuto ve správné výši, neboť přiznání stěžovateli plné náhrady nákladů řízení dle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. by ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi působilo nepřiměřeně tvrdě, aplikoval ustanovení §150 o. s. ř.
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., §150 o. s. ř., které zohledňuje chování vedlejšího účastníka i nečinnost stěžovatele. V nyní projednávané věci obecné soudy v odůvodnění svého rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů k aplikaci předmětného ustanovení přistoupily, přičemž se řádně vypořádaly se všemi argumenty, které stěžovatel v této souvislosti vznesl. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo přezkoumávaná rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s právním názorem obecných soudů neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s názorem obecných soudů na aplikaci ustanovení o. s. ř., stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny nebyl shledán, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. června 2011
Jan Musil
předseda senátu