ECLI:CZ:US:2011:3.US.1554.11.1
sp. zn. III. ÚS 1554/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. 21 Co 59/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 82 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky zrušil v záhlaví označený rozsudek, vydaný v její občanskoprávní věci.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně částečně změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2009 ve věci sp. zn. 14 C 112/98 tak, že stěžovatelčinu žalobu zamítl, a ve zbývající části (týkající se částky 40 084,- Kč) rozsudek soudu první instance potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že proti rozsudku odvolacího soudu podala (dne 24. 5. 2011) dovolání, a to v plném rozsahu, neboť se domnívá (byť si tím "nemůže být jista"), že dovolání je navzdory poučení krajského soudu přípustné i v části týkající se potvrzujících výroků.
Tato okolnost je pro nynější posouzení ústavní stížnosti rozhodující. Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je totiž Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Povinností stěžovatele je tedy využít - zásadně - i toho opravného prostředku, jímž je v občanskoprávním řízení dovolání, upravené v ustanovení §236 a násl. o. s. ř.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není (až na výjimky) měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelka podala dovolání, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, citovaný výše), které sice - ku splnění shora vyložených podmínek přípustnosti ústavní stížnosti - "vyčerpat" netřeba, avšak není pochyb, že učinil-li tak (dovolací řízení zahájil), je též ono nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje současně podanou ústavní stížností.
Stejný úsudek pak nutno připnout též k dovolání (příp. jeho části), jehož přípustnost je "sporná", neboť bez ohledu na odvolacím soudem poskytnuté poučení (jehož správnost stěžovatelka nadto zpochybňuje) tuto otázku může kompetentně posoudit až soud dovolací.
Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.
Tím je výrok usnesení odůvodněn, přičemž lze odkázat i na četná jiná rozhodnutí Ústavního soudu s obdobným závěrem, kupříkladu na usnesení sp. zn. I. ÚS 1429/10, sp. zn. II. ÚS 2653/10, sp. zn. I. ÚS 1568/10, sp. zn. IV. ÚS 1508/10, resp. sp. zn. III. ÚS 116/11.
Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelce tím není dotčena.
Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto z důvodů, závisejících na uvážení dovolacího soudu, běží jí nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovatelce příslušel (pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá - viz výše).
Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že stěžovatelčino dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že bylo (vskutku) objektivně nepřípustné, bylo opodstatněně odmítnuto nikoli na základě "uvážení" dovolacího soudu, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným.
Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ustavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud - jak bylo výše řečeno - sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec.
Závěrem se sluší uvést, že odmítnut musel být i stěžovatelčin návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť o "odůvodněný případ" ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jít nemůže, jestliže ústavní stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj