ECLI:CZ:US:2011:3.US.1584.11.1
sp. zn. III. ÚS 1584/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. M. D., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem AK Jana Kalvody se sídlem Bělohorská 35, 169 00 Praha 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 5 Cmo 195/2010-721, spojené s návrhem na odložení jeho vykonatelnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku a odložení jeho vykonatelnosti, a tvrdí, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 č. j. 5 Cmo 195/2010-721 porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 26, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článek 47 Listiny základních práv Evropské Unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu a článek 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 16 a čl. 17 odst. 1 Listiny EU.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými zjištěními a právními závěry obou obecných soudů, přičemž zdůrazňuje údajná procesní pochybení, jichž se měl dopustit jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu stěžovatel vytýká, že i když žalobce - HOCHTIEF CZ, a. s. byl soudem poučen, aby v řízení ve lhůtě prokázal svoji aktivní legitimaci ve smyslu ustanovení §118 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. a žalobce tak neučinil, rozhodl překvapivě v jeho prospěch. Podle názoru stěžovatele žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně dalších tvrzení a důkazů, ačkoli byl o této své procesní povinnosti poučen (§118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.), přesto soud s neuposlechnutím výzvy nespojil pro žalobce nepříznivé rozhodnutí ve věci, což stěžovatel s odkazem na platnou judikaturu Ústavního soudu považuje za překvapivé rozhodnutí.
Stěžovatel neunesení důkazního břemene ohledně žalované pohledávky žalobce dovozuje z přílohy č. 2 ke smlouvě o převzetí jmění mezi VSB a. s. a VSB 8 s. r. o., neboť v této listině žalovaná pohledávka není uvedena, ačkoli ostatní majetková aktiva včetně pohledávek v ní uvedena jsou, a z ostatních účetních dokladů žalobce, resp. jeho právního předchůdce (účetní závěrka) se existence této pohledávky rovněž nepodává.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se výše uvedeným procesním pochybením soudu prvního stupně téměř nezabýval, což považuje za porušení rovnosti stran. V projednávané věci měl soud prvního stupně a soud odvolací porušit právo na spravedlivý proces i právo zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť právní závěry těchto soudů jsou údajně v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními; stěžovatel totiž z procesní opatrnosti uplatnil proti žalované pohledávce námitku započtení své pohledávky 5 359 520,- Kč s příslušenstvím. Tato pohledávka spočívala v údajném bezdůvodném obohacení žalobce za bezesmluvní používání pozemku ve vlastnictví stěžovatele žalobcem. Stěžovatel v této souvislosti nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zhotovitel obvykle využívá pozemek, na němž se realizuje stavba a že stěžovatel s jeho užíváním mlčky souhlasil, pokud si jeho užívání smluvně neošetřil, a považuje ho pouze za nepodložený předpoklad. Odvolací soud se prý námitkou započtení předmětné pohledávky důsledně nezabýval, jinak by nemohl přehlédnout nesprávnou identifikaci neoprávněně užívaného pozemku. Soudy neprovedly všechny stěžovatelem navržené důkazy a to bez náležitého odůvodnění, takže v projednávané věci jde o tzv. opomenuté důkazy.
Spolu s návrhem na zrušení výše označeného rozsudku stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozsudku.
II.
Jak se zjišťuje z připojeného rozsudku, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2009 č. j. 31 Cm 56/2008-594 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 1. 2010 č. j. 31 Cm 56/2008-606 uložil stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného) zaplatit žalobkyni - společnosti HOCHTIEF CZ a. s. (dále jen "žalobkyně") - částku 6 260 177,- Kč se 17,5% úrokem z prodlení od 16. 11. 2005 do zaplacení (výrok I) a smluvní úrok z úvěru 18,2% z částky 5 660 177,- Kč od 28. 10. 1997 a z částky 600 000,- Kč ode dne 21. 1. 1998 vždy až do zaplacení (výrok II). Žalobu zamítl ohledně zaplacení úroků z prodlení ve výši 17,5% z částky 6 260 177,- Kč od 26. 10. 1999 do 15. 11. 2005 (výrok III).
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně přiznaného úroku z prodlení ve výši 17,5% z částky 6 360 177,- Kč od 16. 11. 2005 do zaplacení tak, že stěžovatelovi uložil povinnost zaplatit úroky z prodlení ze stejné částky ve výši 2% od 16. 11. 2005 do zaplacení. Ohledně přiznaných úroků z prodlení ve vyšší sazbě žalobu zamítl (výrok I), v ostatním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním názorem, že mezi účastníky byla dne 27. 10. 1997 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě stěžovatel dluží žalobkyni žalovanou částku. Procesní obranu stěžovatele, že úvěr splatil, shledal jako nedůvodnou.
Odvolací soud v otázce hmotněprávního nástupnictví konstatoval, že přeměna VSB, a. s. na společnost HOCHTIEF CZ, a. s. je jen změnou firmy, přičemž jde o stále stejný subjekt práva. Pokud jde o přechod sporné pohledávky z původního žalobce na VSB, a. s., bylo zjištěno, že původní subjekt zanikl bez likvidace fúzí s VSB, a. s. Všechny existující pohledávky proto přešly na VSB, a. s. ze zákona, přičemž není rozhodné, jestli o nich bylo účtováno. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce dostál své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní o poskytnutí úvěru a jeho podmínkách; základním sporným bodem bylo pouze tvrzení stěžovatele o jeho zaplacení. Tvrzení stěžovatele, že žalovaná jistina byla zahrnuta do ceny díla, odvolací soud neuvěřil, neboť i když o tomto způsobu úhrady mělo být údajně jednáno ústně, nebylo nejen toto tvrzení stěžovatelem nijak prokázáno (výslechy navržených svědků, dodatkem č. 3 ke smlouvě o dílo, či dohodou účastníků o narovnání ze dne 9. 2. 1998), ale některé listinné důkazy přímo takové tvrzení stěžovatele vylučují (dodatek ke smlouvě o půjčce, dopis ze dne 10. 11. 1999).
K nároku stěžovatele z titulu bezdůvodného obohacení, týkajícího se údajně bezesmluvního užívání pozemku stěžovatele, odvolací soud uvedl, že na něm staveniště bylo umístěno, což odpovídá standardnímu postupu při výstavbě na straně jedné a mlčky učiněnému souhlasu stěžovatele s tímto postupem na straně druhé, proto tuto pohledávku, shodně jako další údajné pohledávky stěžovatele, neshledal soud způsobilými započtení na předmětnou pohledávku žalobkyně.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 3. 2011 č. j. 23 Cdo 316/2011-824 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. 5. 2011) dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že proti části prvního výroku odvolacího soudu není dovolání subjektivně přípustné a ve zbývajícím rozsahu není přípustné z toho důvodu, že stěžovatel dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku (z níž by mohl usoudit o zásadním právním významu rozhodnutí ve věci samé) nepředložil.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsáhlým a podrobným odůvodněním ústavní stížnosti (v celkem 40 bodech), jakož i s ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti (bod VI.) "bere na vědomí", že Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví a nepřísluší mu proto v zásadě zasahovat do jinak nezávislé rozhodovací činnosti těchto soudů, jakož i do procesu dokazování a hodnocení provedených důkazů, přesto se však právě takového postupu Ústavního soudu domáhá. Stěžovatel v souvislosti s údajně "nesprávným hodnocením důkazů" provedeným oběma obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení nahrazuje takové hodnocení vlastní verzí skutkového děje, odlišnou od výsledků důkazního řízení a skutkových závěrů, k nimž dospěly oba obecné soudy.
Ústavní soud v souvislosti s hodnocením důkazů stabilně ve svých rozhodnutích trvá na zásadě, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá (též) zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud v předmětné věci postupují soudy při své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, jestliže byly zásady obsažené v §132 o. s. ř. respektovány.
Stěžovatel s hodnocením důkazů ze strany soudů nesouhlasí a je přesvědčen, že jím provedené hodnocení by projednávanou věc umožnilo posoudit způsobem, který by odpovídal jeho tvrzením, jejichž správnost, resp. opodstatněnost se mu však v průběhu předmětného řízení nepodařilo prokázat. Předestřená polemika se závěry obecných soudů staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak přitakal i stěžovatel, nepřísluší.
Námitky, jimiž stěžovatel napadá výše označené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, jsou námitky jednak skutkové, jimiž se snaží zpochybnit především správnost závěru obecných soudů, že se mu nepodařilo prokázat zaplacení dluhu z předmětného úvěru a že není možno započíst jím uplatněnou pohledávku z titulu údajného bezdůvodného obohacení žalobkyně. Dále stěžovatel namítá údajné vady řízení, spočívající v neunesení důkazního břemene žalobkyní ohledně prokázání své věcné legitimace v předmětném řízení, přičemž vytýká, že soud i přes nesplnění podmínek výzvy učiněné soudem podle §118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., nepostupoval tak, aby žalobkyně byla nucena čelit nepříznivým následkům spojeným s neuposlechnutím výzvy.
V prvním případě tak stěžovatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně a které převzal jako správné i odvolací soud v napadeném rozsudku. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud podrobně, jasně a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů a důkazů vzal za prokázanou aktivní legitimaci žalobkyně v projednávané věci, přičemž tento závěr je založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a teoretickém základě a není v žádném ohledu v rozporu se zásadou uvedenou v ustanovení §132 o. s. ř. I když se stěžovatel snažil oponovat žalobkyni tím, že žalovaná pohledávka zanikla jejím splněním, případně též započtením uplatněné protipohledávky stěžovatele, unést důkazní břemeno ohledně této zásadní skutečnosti se mu v řízení nepodařilo.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit se stěžovatelem v tom, že by právní závěr obecných soudů byl v příkrém rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V případě údajných vad řízení Ústavní soud souhlasí se závěrem obecných soudů, že žalobkyně důkazní břemeno ohledně aktivní legitimace v předmětném řízení unesla, výzvu soudu splnila a nebyl důvod, aby soud procesně úspěšnějšího účastníka řízení jakkoli postihoval.
Ústavní soud neshledal žádné zásadní pochybení, které by dosahovalo úrovně porušení ústavnosti ani ohledně údajně opomenutého důkazu. Odvolací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem navrhovaným stěžovatelem ke stanovení ceny prací vykonaných na předmětném domě do první zálohové faktury, tedy za období od poloviny února 1998 do 1. 6. 1998, protože z jiných (listinných) důkazů vzal za prokázané, že "dluh ještě v listopadu 1999 splacen nebyl": Nebyl tedy důvod provádět důkaz znaleckým posudkem, pokud byla sporná otázka vyřešena jinak. Proti takovému závěru odvolacího soudu nelze z ústavněprávního aspektu nic namítat.
Ústavní soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele o porušení ústavně zaručených práv a svobod a ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem ke způsobu rozhodnutí (odmítnutí ústavní stížnosti) nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu