ECLI:CZ:US:2011:3.US.1603.10.2
sp. zn. III. ÚS 1603/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem Preslova 1269/17, Praha 5, proti usnesením Okresního soudu v Kladně č. j. 6 T 4/2010-290 ze dne 9. 4. 2010 a č. j. 6 T 4/2010 ze dne 23. 4. 2010, a dále proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 213/2010-450 a 10 To 214/2010-455, obě ze dne 4. 5. 2010, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ve včas zaslané ústavní stížnosti domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny zejména čl. 8, 10, 14, 17, 36, 37, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod, a čl. 2, 90, 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") především tím, že při jeho vzetí do vazby nebyly naplněny podmínky §68 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), byla hrubě porušena podmínka subsidiárního použití vazby, byly porušeny zákonné lhůty stanovené pro rozhodování o stížnosti do usnesení o jeho vzetí do vazby, dále bylo porušeno právo na zákonného soudce, otvírána korespondence mezi ním a jeho advokátem, nebylo mu přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, byly mu poskytovány nepravdivé informace atp.
2. Ústavní soud maje k dispozici napadená rozhodnutí nepovažoval za nutné vyžádat si příslušný spis, neboť tvrzené skutečnosti, pro posouzení ústavní stížnosti rozhodné, jsou s nimi ve shodě.
II.
3. Z usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 6 T 4/2010 - 290 ze dne 9. 4. 2010 se podává, že stěžovatel opakovaně mařil hlavní líčení, páchá trestné činy pohrdání soudem, označuje soudce psychiatrickými diagnózami, bezdůvodně vznáší námitky podjatosti, vyhýbá se doručování zásilek, přičemž vše je vedeno jednotným záměrem: řízení v jeho trestních věcech komplikovat, mařit, protahovat.
4. Ke stěžovatelově argumentaci zpochybňující naplnění nezbytných podmínek pro uvalení vazby Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 in http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
5. K tomu je v prvé řadě nutno předeslat, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud připomíná i uznávanou literaturu, z níž lze dovodit, že rozhoduje-li obecný soud o vazbě, důvodnost trestního stíhání sice zvažuje, nicméně jen do té míry, aby zjistil právě a jen "onu důvodnost", nikoli například proto, aby dával závazné pokyny v přípravném řízení trestním atp.; proto i odůvodnění jeho rozhodnutí se týká zejména existence vazebních důvodů (srov. k tomu přiměřeně Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6. vydání, Praha : C. H. Beck 2008, s. 466 a násl.) a konečně i samotnou dikci ustanovení §67 tr. ř., druhý pododstavec - "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek ... .". Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavněkonformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 trestního řádu). Skutečnosti, v nichž bylo spatřováno naplnění těchto podmínek, shrnul velmi přiléhavě v odůvodnění svého rozhodnutí již Okresní soud v Kladně, jehož nosným závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
6. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v ustanovení §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle přesvědčení Ústavního soudu obstojí napadená usnesení v jejich vzájemném spojení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Zákonné podmínky pro vzetí stěžovatele do vazby jsou precizovány a soudy dostály své povinnosti rozhodnutí dostatečně odůvodnit. Na obsah odůvodnění usnesení stížnostního soudu takto postačí pro stručnost odkázat.
9. Jako obiter dictum však považuje Ústavní soud za potřebné zmínit, že uvalení vazby nemůže sledovat takový cíl, jako je "působit na obžalovaného, aby se do budoucna vyvaroval svého nevhodného chování" (str. 4 usnesení Okresního soudu v Kladně č. j 6 T 4/2010-290 ze dne 9. 4. 2010). Kdyby rozhodnutí stálo jen na tomto důvodu, Ústavní soud by takové rozhodnutí zrušil; v dané věci však byl sledován účel a cíl zákonem aprobovaný, tj. umožnit další průběh trestního řízení i přes odpor obžalovaného, spočívajícího v odmítání zásilek za současného požadavku osobní účasti na hlavních líčeních. Vazbou rovněž nelze řešit situace, kdy se obžalovaný pouští do potyček s justiční stráží, přetahuje se se soudcem o spis, nebo s jeho částí vyskakuje z okna soudní síně. Soudy musejí na takové chování obžalovaného reagovat jinak a v tomto směru předjímat jeho chování již při samotné organizaci hlavního líčení. Ve zbytku naopak Ústavní soud považuje za potřebné vyzdvihnout odpovědný a pečlivý přístup obecných soudů k maximální snaze ochránit práva obviněného - zejména tím, aby vyhověly výslovnému přání obžalovaného uplatňovat právo na obhajobu osobní účastí při hlavním líčení.
IV.
10. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud shledal, že v postupu ve věci rozhodujících soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
11. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu