ECLI:CZ:US:2011:3.US.1625.11.1
sp. zn. III. ÚS 1625/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F. E., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou v Praze 7, pplk. Sochora 740/34, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. 7 To 42/2010 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 2 T 90/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 6. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. 7 To 42/2010 a jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 1. 2001 sp. zn. 2 T 90/2009 s tím, že prvně uvedeným rozhodnutím bylo porušeno právo na rovná práva všech účastníků soudního řízení stanovené čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na osobní svobodu stanovené čl. 8 odst. 1 až 3 Listiny, a že ve výsledku byl zkrácen v právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona a odsouzen mj. k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo stěžovatelovo odvolání podle §256 trestního řádu zamítnuto. Toto usnesení napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2011 č. j. 7 Tdo 1596/2010-33 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že jde o pozdě podaný návrh.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání na základě ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, vůbec nenapadl (a proti danému právnímu závěru dovolacího soudu nic nenamítal), přičemž obsahem návrhového žádání (petitu) ústavní stížnosti nebyla kasace tohoto rozhodnutí. Z ústavní stížnosti je dále patrno, že stěžovatel počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti odvozuje od data doručení zmíněného usnesení Nejvyššího soudu (tj. ode dne 15. 4. 2011), a nikoliv od data doručení ústavní stížností napadeného usnesení vrchního soudu, k němuž došlo již v roce 2010, protože ústavní stížnost byla (elektronicky) podána dne 6. 6. 2011. Stěžovatel tak ale nečiní správně.
Ústavní soud opakovaně poukazuje na to (srov. usnesení ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 1763/11, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz, a další rozhodnutí, na která je v něm odkazováno), že je třeba mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. trestního řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 trestního řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 trestního řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a obdobným je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Vzhledem k nespornosti (a zde současně i "nezpochybnitelnosti") úsudku, že dovolání poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nepředstavovalo, neuplatní se v předmětné věci bezprostředně nosné důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10, resp. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05. Z toho plyne, že bylo-li stěžovatelem podané dovolání (právně závazně) posouzeno jako podané z jiného důvodu než uvedeného v §265b trestního řádu, pak je následná ústavní stížnost, směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem", s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu