ECLI:CZ:US:2011:3.US.1654.11.1
sp. zn. III. ÚS 1654/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IPC PALLADIUM a. s., IČ: 26905795, se sídlem v Hradci Králové, Vrchlického 678/19, právně zastoupené JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem AK se sídlem Polská 54, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2011 č. j. 62 Co 86/2011-111 a proti výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. června 2009 č. j. 15 Nc 6594/2008-63, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a za účasti 1) Mgr. Michala Rudého, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8 se sídlem Přípotoční 1519/10c, 101 00 Praha 10 a 2) GEHE Pharma Praha, spol. s r. o., IČ: 14888742 se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, právně zastoupené Mgr. Monikou Kořínkovou, advokátkou AK se sídlem Celetná 4, 110 00 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. června 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze a zrušení výroku II shora uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, a to pro porušení jejího práva na spravedlivý proces. Ústavně nekonformní postup obecných soudů spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy prý "fakticky odmítly rozhodnout o nákladech exekuce a nepřímo ponechaly toto rozhodnutí na soudním exekutorovi".
II.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření všech účastníků a vedlejších účastníků řízení k podané ústavní stížnosti.
Obchodní společnost GEHE Pharma Praha, s. r. o., sdělila přípisem právní zástupkyně Mgr. M. K. ze dne 14. 7. 2011, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka.
Oba výše uvedené obecné soudy a soudní exekutor Mgr. Michal Rudý ve svých vyjádřeních zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a navrhli zamítnutí nebo odmítnutí ústavní stížnosti.
Protože tato vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by nebyly známy již z dosavadního průběhu řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k eventuální replice.
IV.
Z obsahu ústavní stížnosti, z vyjádření účastníků a vedlejších účastníků a z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 15 Nc 6594/2008 a spisu Exekutorského úřadu Praha 8, sp. zn. 76 EX 545/08, Ústavní soud zjišťuje:
Na majetek povinné stěžovatelky (vystupující do 31. 3. 2009 pod obchodní firmou BUCARD INDUSTRY, a. s.) byla vedena na návrh oprávněné GEHE Pharma Praha, spol. s r. o., exekuce pro vymožení povinnosti zaplatit částku 3.085.221,- Kč s příslušenstvím. Exekuce byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 5. 2008 č. j. 15 Nc 6594/2008-21, provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Michal Rudý; toto usnesení nabylo právní moci dne 4. 11. 2008.
Dne 16. 6. 2008 vydal jmenovaný soudní exekutor příkaz č. j. 76 EX 545/08-6 k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky u České spořitelny a. s.; příkaz byl doručen České spořitelně dne 18. 6. 2008.
Dne 29. 9. 2008 doručila oprávněná GEHE Pharma Praha, spol. s r. o., Obvodnímu soudu pro Prahu 8 návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že svou pohledávku postoupila společnosti INTERNATIONAL Pharmaceutical Corporation, a. s., IČ 25839136, přičemž postupník nemá zájem na pokračování v exekuci a mezi stranami bylo dohodnuto, že oprávněná podá návrh na zastavení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 8 návrh oprávněné na zastavení exekuce doručil dne 15. 10. 2008 soudnímu exekutorovi a požádal ho o vyčíslení nákladů exekuce.
Soudní exekutor požádal dne 17. 12. 2008 Českou spořitelnu, a. s., aby peněžní prostředky, zajištěné na účtu stěžovatelky, poukázala na účet Exekutorského úřadu Praha 8, čemuž Česká spořitelna vyhověla a převedla na tento účet částku 608.521,46 Kč.
Dne 30. 12. 2008 vydal soudní exekutor pod č. j. 76 EX 545/08-13 příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 112.800,- Kč. Poté dne 15. 1. 2009 usnesením vydaným pod č. j. 76 EX 545/08-16 zrušil exekuční příkaz ze dne 16. 6. 2008.
Dne 15. 1. 2009 doručila stěžovatelka soudnímu exekutorovi své námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Soudní exekutor těmto námitkám nevyhověl a předložil je dne 21. 1. 2009 k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Tento soud svým usnesením ze dne 11. 5. 2009 č. j. 15 Nc 6594/2008-58 námitky stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že námitky neobsahují žádné konkrétní důvody; usnesení nabylo právní moci 26. 5. 2009.
Dne 27. 5. 2009 sdělil soudní exekutor Obvodnímu soudu pro Prahu 8, že mu jeho náklady exekuce byly již uhrazeny z vymožené peněžní částky.
Obvodní soud pro Prahu 8 svým usnesením ze dne 9. 6. 2009 č. j. 15 Nc 6594/2008-63 výrokem I zastavil exekuci, výrokem II nepřiznal soudnímu exekutorovi právo na náhradu nákladů exekuce a výrokem III nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka podala proti výroku II tohoto usnesení odvolání, které bylo odmítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2009 č. j. 62 Co 366/2009-71 s odůvodněním, že odvolatelka není k podání odvolání oprávněna, protože neprokázala nástupnictví po obchodní společnosti BUCARD INDUSTRY, a. s. Toto usnesení napadla stěžovatelka žalobou pro zmatečnost, které Městský soud v Praze vyhověl svým usnesením ze dne 8. 10. 2010 č. j. 62 Co 366/2009-105 a své předchozí usnesení č. j. 62 Co 366/2009-71 zrušil, neboť seznal, že společnost BUCARD INDUSTRY, a. s., je totožná se společností IPC PALLADIUM, a. s.
Poté Městský soud v Praze výrokem I svého usnesení ze dne 4. 3. 2011 č. j. 62 Co 86/2011-111 odvolání stěžovatelky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 6. 2009 č. j. 15 Nc 6594/2008-63 opět odmítl podle ustanovení §218 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud argumentoval tím, že stěžovatelka není oprávněna napadnout výrok o tom, že soudnímu exekutorovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů exekuce, neboť jí tímto výrokem "nebyla způsobena žádná újma" a nemá tudíž subjektivní legitimaci k podání odvolání. Výrokem II svého usnesení Městský soud v Praze rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a řízení pro zmatečnost.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Hned úvodem je třeba poznamenat, že otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05, dostupný v internetové databázi NALUS).
Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Žádné takové pochybení v souzené věci zjištěno nebylo.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jíž stěžovatelka napadá výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. června 2009 č. j. 15 Nc 6594/2008-63, je podaný návrh podán neoprávněnou osobou. Podle ustanovení §71 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Tato podmínka není v této věci splněna, neboť výrok soudu o tom, že soudnímu exekutorovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů exekuce, se stěžovatelky nijak nedotýká a žádné její základní právo jím není porušeno. Proto Ústavnímu soudu nezbývá, než návrh v této části odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ta část ústavní stížnosti, jíž stěžovatelka napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2011 č. j. 62 Co 86/2011-111, je návrhem zjevně neopodstatněným. Stěžovatelčin argument, že obecné soudy prý "fakticky odmítly rozhodnout o nákladech exekuce a nepřímo ponechaly toto rozhodnutí na soudním exekutorovi", v čemž stěžovatelka spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces, je naprosto nepřiléhavý. Soudní výrok o tom, že soudnímu exekutorovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů exekuce, byť je formulován negativně, je rozhodnutím soudu o náhradě nákladů exekuce.
Rozhodnutí odvolacího soudu netrpí žádnými vadami, které by měly ústavněprávní relevanci. Jím přijaté skutkové a právní závěry jsou odvolacím soudem dostatečně a srozumitelně odůvodněny, Ústavní soud je shledává správnými a odkazuje na ně.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých by řízení provedené odvolacím soudem a jeho výsledek překračovalo hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit jako rozhodnutí svévolné, které by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud podaný návrh v části, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Toliko obiter dictum Ústavní soud dodává:
Podaná ústavní stížnost je velmi lapidárně a vágně formulovaná a postrádá přesvědčivou ústavněprávní argumentaci; v této podobě nemohla být podkladem pro kasační zásah Ústavního soudu.
Lze ostatně konstatovat, že celý procesní postup, který stěžovatelka zvolila ve sporu ke své ochraně, byl vadný a nezpůsobilý vést k efektivnímu přezkumu postupu exekuce. Podstata stěžovatelčiných námitek směřovala od počátku de facto proti výši nákladů exekuce v částce 112.800,- Kč, stanovené příkazem soudního exekutora ze dne 30. 12. 2008 pod č. j. 76 EX 545/08-13. Tyto své námitky však stěžovatelka formulovala nekonkrétně a nedostatečně, což způsobilo, že právě proto byly usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 5. 2009 č. j. 15 Nc 6594/2008-58 zamítnuty. Lze poukázat na klasickou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("právo přeje bdělým, nechť si každý střeží svá práva"), kterou stěžovatelka zjevně nedodržela. Snaha "dohánět" tento laxní postoj cestou ústavní stížnosti není za daných okolností ani vhodná ani účinná. Pokud se již stěžovatelka pro ústavní stížnost rozhodla, měla ji směřovat proti jiným rozhodnutím, než těm, které uvedla v petitu nynější ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu