ECLI:CZ:US:2011:3.US.1657.10.1
sp. zn. III. ÚS 1657/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. P., právně zastoupené Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 6, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2010 č. j. 6 To 225/2010-448, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť jím mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla stěžovatelka pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. září 2006 č. j. 1 T 94/2005-379 uznána vinnou ze spáchání pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dne 8. 12. 2009 rozhodl týž soud pod sp. zn. 1 T 94/2005 podle §330 odst. 1 tr. řádu a §60 odst. 1 tr. zákona tak, že se stěžovatelka v době podmíněného odsouzení neosvědčila, a proto vykoná trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Proti citovanému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou však Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením ze dne 19. 4. 2010 jako nedůvodnou zamítl.
Porušení práva na spravedlivý proces ze strany krajského soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že obecný soud nepřihlédl k odůvodnění její stížnosti, která byla podána u okresního soudu dne 19. 3. 2010, tedy jeden měsíc před tím, než ve věci rozhodl krajský soud.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení k projednávanému návrhu. Krajský soud setrval na argumentech napadeného rozhodnutí a označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Okresní soud se k návrhu nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že vyjádření krajského soudu obsahovalo pouhý odkaz na napadené rozhodnutí, považoval Ústavní soud za nadbytečné, zasílat je stěžovatelce k replice.
Ústavní soud si k posouzení návrhu stěžovatelky dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 94/2005.
III.
Na základě spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva jeho účastníka.
Podle §60 odst. 1 věta první zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (srov. §83 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Ústavní soud se k otázce rozhodnutí o výkonu podmíněně odloženého trestu vyjádřil v několika svých nálezech a usneseních (viz zejména sp. zn. II. ÚS 222/07, II. ÚS 2976/07). Dle této judikatury musí obecný soud při svém rozhodování přihlédnout ke všem relevantním okolnostem a nemůže vycházet toliko ze skutečnosti, že odsouzený ve zkušební době spáchal jiný úmyslný trestný čin. Pro řízení dle §330 odst. 1 tr. řádu platí garance spravedlivého procesu, včetně zásady kontradiktornosti ve smyslu příslušných nálezů Ústavního soudu (viz např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 574/05, sp. zn. I. ÚS 1756/08, sp. zn. I. ÚS 2669/09 dostupné v databázi rozhodnutí NALUS).
V projednávané věci rozhodoval okresní soud o tom, zda se stěžovatelka ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčila, dne 8. prosince 2009, a to ve veřejném zasedání v přítomnosti stěžovatelky, jež proti rozhodnutí podala ihned stížnost do protokolu. Tuto stížnost právní zástupce stěžovatelky doplnil o odůvodnění podáním dne 19. 3. 2011, tzn. takřka po třech měsících. Je nesporným pochybením, že krajský soud k tomuto podání vůbec nepřihlédl, ba naopak v napadeném rozhodnutí výslovně konstatoval, že stížnost zůstala neodůvodněna.
Za této situace Ústavní soud v souladu se svou judikaturou zvažoval, zda má uvedené opomenutí ústavněprávní relevanci a zda eventuální zásah Ústavního soudu by mohl vést v dalším řízení k rozhodnutí, které by bylo stěžovatelce příznivější. Ústavní soud dospěl k závěru negativnímu. Přihlédl k tomu, že v podání ze dne 19. 3. 2011 byly uplatněny toliko právní argumenty týkající se běhu zkušební doby a poukaz na skutečnost, že stěžovatelka byla v průběhu zkušební doby zároveň podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody. Nejednalo se tedy o skutečnosti, jež by nebyly patrny již v řízení před soudem prvého stupně, ani o argumenty, jež by mohly mít zásadní vliv na rozhodnutí stížnostního soudu, a to především s ohledem na skutkový stav, jenž je ze spisu patrný (viz opakovaný postih stěžovatelky za krádeže v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení na str. 2 usnesení okresního soudu). Postupem obecných soudů, byť nebyl zcela korektní, nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky.
S ohledem na zásadu sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu