ECLI:CZ:US:2011:3.US.1665.09.1
sp. zn. III. ÚS 1665/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. N., 2. L. N. a 3. Z. N., všech zastoupených JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou v Praze 7, Nad Štolou 18, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009 č. j. 1 Cmo 124/2008-462, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 6. 2009 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tím, že jím byli dotčeni na svých základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2007 č. j. 35 Cm 448/95-374 byla zamítnuta žaloba České republiky - Ministerstva financí, směřující mj. proti stěžovatelům, na zaplacení částky 15 473 379 Kč (výrok I), resp. částky 1 414 438 Kč (výrok II), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Jak Ústavní soud dále zjistil, žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, načež Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2011 č. j.
23 Cdo 1212/2010-535 zrušil rozsudek vrchního soudu jednak v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (o zamítnutí žaloby na zaplacení 1 414 438 Kč), a jednak ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, a dále rovněž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (o zamítnutí žaloby na zaplacení 1 414 438 Kč) a ve výroku III (o nákladech řízení) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části pak dovolání odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé formálně napadají celý rozsudek vrchního soudu, nicméně z jejího obsahu je zřejmé, že brojí jen proti jeho výroku II o nákladech odvolacího řízení, příp. proti té části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně (o nákladech řízení). Jde-li pak o zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, resp. k nim příslušné "potvrzující" výroky odvolacího soudu, stěžovatelé coby žalovaní na svých právech jimi ani nemohli být dotčeni.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde zčásti o nepřípustný návrh a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Podle §72 odst. 3 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 téhož zákona byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak je z výše uvedeného patrno, stěžovateli napadený rozsudek vrchního soudu byl sice rozhodnutím pravomocným, nikoliv však rozhodnutím "konečným", neboť soudní řízení na základě dovolání podaného žalobkyní dále probíhalo. Zůstala zde tedy otevřena (mj.) možnost, že ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu bude Nejvyšším soudem zrušeno a věc bude vrácena odvolacímu soudu, příp. soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu), jak se také nakonec (dílem) stalo. Podání dovolání žalobkyní bránilo Ústavnímu soudu v projednání podané ústavní stížnosti, neboť by zásah z jeho strany dříve, než vůbec bude s "konečnou platností" vyřešeno meritum věci a v návaznosti na to otázka nákladů řízení, byl předčasný. Na straně druhé nebylo možné ani ústavní stížnost považovat za nepřípustný návrh ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť zde podaný mimořádný opravný prostředek nenáležel stěžovatelům, ale žalobkyni (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). V současné době je právní stav takový, že rozsudek vrchního soudu v části, která byla zrušena uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu (tj. i v části "nákladové", která je de facto napadena ústavní stížností), "právně neexistuje", a tudíž je jeho kasace ze strany Ústavního soudu vyloučena. Stěžovatelé přitom mají v pokračujícím soudním řízení k dispozici procesní prostředky, jimiž mohou hájit svá práva, a teprve po jejich "vyčerpání" se (eventuálně) mohou se svou ústavní stížností obrátit na Ústavní soud.
Jde-li o zbývající část napadeného rozsudku vrchního soudu (tj. o tu část výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení 15 473 379 Kč), toto rozhodnutí zůstává i nadále v právní moci, současně jde o rozhodnutí "konečné", avšak stěžovatelé, jak bylo výše zmíněno, v tomto bodě nic nenamítají, a ani jím evidentně nemohli být dotčeni na svých právech. Z tohoto důvodu je v této části třeba považovat jejich návrh za zjevně neopodstatněný.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu