ECLI:CZ:US:2011:3.US.1696.11.1
sp. zn. III. ÚS 1696/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. července 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., právně zastoupené Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou AK se sídlem Hálkova 2, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2011 č. j. 3 Ao 2/2011-30, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. června 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2011 č. j. 3 Ao 2/2011-30, a to pro porušení článku 1, článku 90 a článku 95 Ústavy České republiky a dále článku 36 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud s přihlédnutím k povaze její věci a k tvrzením a důvodům její ústavní stížnosti rozhodl, že se při projednávání její ústavní stížnosti nebude řídit pořadím, v němž mu návrhy došly.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2011 č. j. 3 Ao 2/2011-30 byl zamítnut návrh navrhovatelky (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu obce Vráž schváleného zastupitelstvem obce Vráž dne 14. prosince 2010.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť neposkytl dostatečnou ochranu jejím právům. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky posoudil věc v rozporu s ust. §10ld odst. 1 a odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť se při svém rozhodování nezabýval zákonností přijetí napadeného opatření obecné povahy, jeho obsahem jako celkem a nezohlednil újmu na právech stěžovatelky tak, jak byla obsažena v žalobě (tzn. nejen, že se nevypořádal s jejím tvrzením, obsaženým v žalobě, týkajícím se zásahu do jejích hmotných práv, nezabýval se ani zákonností napadeného opatření obecné povahy, ačkoliv to soudu ukládá ust. §101d odst. 1 a odst. 2 s. ř. s.). Soud nezkoumal (a tedy nezjistil), že pozemky nacházející se ve vlastnictví stěžovatelky, se nacházejí v zastavitelném území obce (a tedy při své úvaze vycházel z nesprávných skutkových zjištění). Stěžovatelka je napadeným opatřením územní povahy dotčena nad míru přiměřenou, tento zásah se týká vlastnictví pozemků v zastavitelném území obce, a je tedy aktivně legitimována k podání námitek ve správním řízení o přijetí napadeného opatření obecné povahy (a žaloby). Stěžovatelka ve své žalobě namítala nezákonnost napadeného opatření obecné povahy, vady v procesu jeho přijímání, diskriminační a nepřiměřený zásah do jejího vlastnického práva a dále namítala, že v rozporu se zákonem nebylo rozhodnuto o její námitce.
Stěžovatelka je toho názoru, že interpretace právního předpisu provedená Nejvyšším správním soudem, který dovodil, že stěžovatelka není oprávněna podat dle zákona č. 183/2006 Sb. v průběhu správního řízení o přijetí opatření obecné povahy námitky, byla podle stěžovatelky natolik extrémní, že vybočila z mezí ústavnosti, tj. v jejím případě je extenzivní natolik, že zasahuje do ústavou garantovaného práva stěžovatelky na soudní ochranu.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Uvedené platí i pro oblast správního soudnictví.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatelky v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že není pochyb o tom, že odpůrce měl pravomoc vydat územní plán jako opatření obecné povahy a mezi účastníky o tom také není sporu. Nejvyšší správní soud dále ověřil, že odpůrce postupoval rovněž v mezích své působnosti a pravomoci. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud objasnil, proč navrhovatelka nebyla osobou oprávněnou podat námitky proti návrhu územního plánu; námitky navrhovatelky vztahující se k nedostatečnému posouzení a vyhodnocení navrhovatelčiných námitek proto shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnými.
Dle ust. §101a odst. 1 s. ř. s. je návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito, podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým návrhem.
Ve vztahu ke hmotněprávním námitkám navrhovatelky Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na to, že soudní řád správní nepřipouští v řízení o zrušení opatření obecné povahy podání návrhu ve veřejném zájmu (actio popularis), jak vyplývá již z ust. §101a odst. 1 s. ř. s. (...že byl na svých právech zkrácen...). Navrhovatelka tedy může relevantně namítat pouze zkrácení na svých hmotných právech, nikoli zkrácení hmotných práv ostatních vlastníků nemovitostí v chatové osadě.
Pokud jde o vlastní zkrácení hmotných práv, poukázal Nejvyšší správní soud na to, že navrhovatelka namítá, že regulativy stanovené jednotně pro celou chatovou osadu, zejména pak pravidlo omezující oddělování pozemků, představují nepřiměřený zásah do jejích vlastnických práv, avšak navrhovatelka neuvádí, v čem by měl spočívat nepřiměřený zásah do jejích vlastnických práv; pouze tvrdí, že "po případném oddělení části svého pozemku na nově oddělených pozemcích nesmí být podle tohoto opatření obecné povahy provedena žádná výstavba". K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že navrhovatelka se mýlí, neboť zákaz další stavby se vztahuje jen na případně oddělenou část pozemku o výměře nejméně 600 m2, na kterém je již realizována (povolena) rekreační stavba. V případě navrhovatelky by se tento zákaz týkal pozemku parc. č. st. 555 o výměře 358 m2, na němž je postavena budova rodinné rekreace ev. č. 7, nově oddělený pozemek by však nemohl mít výměru nejméně 600 m2; dvou dalších zemědělských pozemků ve vlastnictví navrhovatelky se regulativ vůbec netýká.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené opatření obecné povahy se nijak nedotýká vlastnických práv navrhovatelky, a proto návrh jako nedůvodný zamítl. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno.
Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud její věc, které se ústavní stížnost týká, byla projednána přednostně ve smyslu ust. §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatelky byla projednána co nejrychleji.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu