ECLI:CZ:US:2011:3.US.1738.11.1
sp. zn. III. ÚS 1738/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. července 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 4, 360 20 Karlovy Vary, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2011 č. j. 15 Cmo 202/2010-115 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2010 č. j. 39 Cm 7/2009-69, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2011, napadá stěžovatel obě označená rozhodnutí obecných soudů, která podle jeho názoru porušila jeho právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K objasnění skutkové stránky věci stěžovatel poukazuje na rozhodnutí obecných soudů a soudu dovolacího, která napadl ústavní stížností vedenou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2875/09, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 12. 5. 2011.
Oba obecné soudy v napadených rozhodnutích shodně dospěly k závěru, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce V. J. nelze vyloučit náhradní peněžité plnění ve výši 2 250 000,- Kč, neboť v předmětné konkursní podstatě se tato částka již nenachází, a proto žalobu stěžovatele ohledně jejího vyloučení zamítly. V jejich skutkových zjištěních jsou však podle názoru stěžovatele rozpory ohledně důvodu, pro nějž došlo k vyvedení peněžitého plnění získaného prodejem nemovitostí z konkursní podstaty úpadce, přičemž je prý sporná i jeho výše.
Zatímco tedy soud prvního stupně uvedl, že došlo k částečnému vyplacení těchto prostředků oddělenému věřiteli a jejich částečnému spotřebování na úhradu nákladů uvedených v ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění (dále jen "ZKV"), odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že výtěžek ze zpeněžení sporných nemovitostí "byl v plné výši použit k uspokojení odděleného věřitele". K této skutečnosti stěžovatel poznamenává, že výše uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu odporuje výsledkům provedeného dokazování soudem prvního stupně, neboť kromě sporných nemovitostí ve spoluvlastnictví stěžovatele a úpadce byly zpeněženy i nemovitosti ve výlučném vlastnictví úpadce (za 1 020 000,- Kč), přičemž je nepochybné, že z této transakce měla v konkursní podstatě úpadce zůstat částka ve výši 885 275,- Kč, která mu měla být vydána.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 4. 2010 č. j. 39 Cm 7/2009-69 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po žalovaném Ing. Josefu Benešovi, správci konkursní podstaty domáhal vyloučení náhradního peněžitého plnění ve výši 2 250 000,- Kč z konkursní podstaty úpadce V. J.
Předmětná částka představuje kupní cenu nemovitostí zapsaných na LV č. 2334 a č. 2312, v kat. území Dolní Chodov, obec Chodov, zapsaných u Katastrálního úřadu Karlovarského kraje, pracoviště Sokolov, které žalovaný prodal z konkursní podstaty úpadce kupní smlouvou ze dne 28. 4. 2004 mimo dražbu ve veřejném výběrovém řízení. Předmětné nemovitosti byly pořízeny z prostředků konsorcia "Sdružení elektro Ježek a spol.", které zaniklo k 31. 12. 2001 dohodou bez vypořádání; ke dni 5. 2. 2003 prohlásil soud na majetek V. J. konkurs; stěžovatel s úpadcem v tomto "Sdružení" podnikali od roku 1995.
Stěžovatel se nejprve neúspěšně domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2875/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Předmětné nemovitosti byly zatíženy zástavním právem, zřízeným dvěma zástavními smlouvami podepsanými stěžovatelem jako zástavcem.
Konkursní soud na základě souhlasu věřitelského výboru rozhodl o prodeji předmětných nemovitostí za 2 250 000,- Kč; oddělenému věřiteli bylo vyplaceno 2 065 641,83,- Kč a byly vyplaceny i náklady podle ustanovení §28 odst. 2 ZKV ve výši 319 083,10 Kč. Vzniklý záporný rozdíl byl vyplacen z kupní ceny 1 020 000,- Kč z prodeje dalších nemovitostí ve výlučném vlastnictví úpadce, zapsaných rovněž do konkursní podstaty. Krajský soud uvedl, že k zajištění pohledávek za úpadcem byl zajištěn celý soubor nemovitostí v kat. území Dolní Chodov.
Žalobu stěžovatele krajský soud zamítl jednak proto, že žalovaná částka se ke dni podání žaloby v konkursní podstatě úpadce již nenacházela, a také proto, že s ohledem na výši zajištěné pohledávky v poměru k výši kupní ceny zastavených nemovitostí je podle názoru krajského soudu "fakticky vyloučeno, aby se vlastník mohl podílet na výtěžku zpeněžení".
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2011 č. j. 15 Cmo 202/2010-115 potvrdil rozsudek krajského soudu ve znění, že se zamítá žaloba, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce V. J. bylo vyloučeno náhradní peněžité plnění ve výši 2 250 000,- Kč.
Odvolací soud poukázal na skutečnost, že v současné době neběží žádné řízení, jehož předmětem by bylo majetkové vypořádání sdružení, přičemž je zcela nerozhodné, že k majetkovému vypořádání sdružení dosud nedošlo. Protože však výtěžek získaný zpeněžením sporných nemovitostí se již v konkursní podstatě nenachází, není žalovaný správce konkursní podstaty ve sporu pasivně legitimován, přičemž stěžovatel se může domáhat zaplacení částky získané zpeněžením sporných nemovitostí pouze žalobou proti oddělenému věřiteli, kterému se dostalo plnění od správce konkursní podstaty.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích připomněl, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani vrcholem soustavy obecných soudů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti nepřezkoumává celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a neposuzuje ani stanoviska, výklady a právní úvahy orgánů veřejné moci v konkrétních případech, pokud jejich postupem nedošlo k porušení základních práv nebo svobod.
V projednávané věci stěžovatel oponuje názoru krajského soudu i soudu odvolacího, že v konkursní podstatě úpadce se již v době podání žaloby, resp. v době rozhodování krajského soudu, v soupisu konkursní podstaty úpadce nenacházelo náhradní peněžité plnění získané správcem konkursní podstaty jako výtěžek zpeněžení sporných nemovitostí. Současně stěžovatel namítá, že v konkursní podstatě úpadce jsou nepochybně (dosud) i jiné finanční prostředky.
K těmto námitkám je třeba uvést, že stěžovatel se vylučovací žalobou domáhal vyloučení náhradního peněžitého plnění z konkursní podstaty, a to konkrétní částky 2 250 000,- Kč, jako kupní ceny nemovitostí zapsaných na LV č. 2334 a LV č. 2312 pro kat. území Dolní Chodov, obec Chodov. Předmět pravomocně skončeného řízení byl stěžovatelem určen žalobou podanou podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV konkrétně a jednoznačně. Proto nelze vytýkat oběma obecným soudům, že žalobu zamítly, pokud v průběhu řízení bylo nepochybně zjištěno, že výtěžek získaný zpeněžením těchto nemovitostí ve výši 2 250 000,- Kč se již v soupisu majetku konkursní podstaty nenachází. Jak bylo naloženo s výše uvedenou částkou, je podrobně rozvedeno v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Žalobnímu petitu ostatně odpovídá i výrok rozsudku ve věci samé, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011 č. j. 15 Cmo 202/2010-115. Pro výše uvedený závěr, tedy že se náhradní peněžité plnění ve výši 2 250 000,- Kč již nenachází v soupisu konkursní podstaty úpadce, přitom není podstatné, jestli předmětná kupní cena sporných nemovitostí byla zcela (tedy v plné výši) použita k uspokojení odděleného věřitele či zda její část byla spotřebována k úhradě nákladů podle §28 odst. 2 ZKV. V případě, že byl prohlášen konkurs na majetek úpadce, je nepochybné, že správce konkursní podstaty je povinen sepsat do konkursní podstaty veškerý majetek Sdružení, nejen majetek, jehož vlastnictví je sporné (tedy nemovitosti ve spoluvlastnictví stěžovatele a úpadce), zejména pak majetek ve výlučném vlastnictví úpadce.
Další možný procesní postup stěžovatele nastínil odvolací soud poukazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002.
I když se názor obou obecných soudů liší v otázce možného vlivu případného majetkového vypořádání Sdružení na průběh řízení v pravomocně skončené věci, jejich závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění předmětné vylučovací žalobě odpovídá jak hmotnému právu, tak i platné judikatuře obecných soudů.
Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů nehledal existenci zásahu do stěžovatelem uvedených ústavně zaručených práv a ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu