ECLI:CZ:US:2011:3.US.1793.11.1
sp. zn. III. ÚS 1793/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou v Ostravě, Českobratrská 2227/7, proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 24. 4. 2009 č. j. 106 C 64/2007-167, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2009 č. j. 56 Co 221/2009-192 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2011 č. j. 21 Cdo 737/2010-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. 5. 2011, doručené k Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2011, a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 27. 9. 2011, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že se řízení o návrhu stěžovatelky (jakožto žalobkyně ve sporu o výživné manželky) na ustanovení zástupce z řad advokátů podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavuje, neboť o předmětném návrhu již bylo pravomocně rozhodnuto. Stěžovatelka uvedené rozhodnutí napadla odvoláním, avšak Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") je potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením. Proti němu stěžovatelka brojila dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením pro nepřípustnost odmítl.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka vyjádřila k průběhu soudního řízení a k obsahu práva na spravedlivý proces, k zásadě rovnosti účastníků řízení či principu nezávislosti soudní moci a v souvislosti s tím k právu na zákonného soudce. Poukázala na to, že obecné soudy jí v daném soudním řízení neustanovily zástupce z řad advokátů, ač žalovaný advokátem zastoupen je, čímž prý dochází k porušení principu rovnosti účastníků řízení, a dále upozornila, že jednak na soudkyni okresního soudu Mgr. Drahomíru Del Faverovou podala trestní oznámení, avšak krajský soud usnesením ze dne 30. 5. 2008 č. j. 8 Nc 15/2008-97 rozhodl, že tato soudkyně není z projednání a rozhodnutí věci vyloučena, jednak že se soud dostatečně nezabýval navazujícími námitkami, obsaženými v podáních z roku 2008 až 2009. Právo na spravedlivý proces dle stěžovatelky bylo porušeno tím, že opětovně (v letech 2008 a 2009) podávala návrhy na ustanovení zástupce z řad advokátů, všechny však byly zamítnuty. V návaznosti na to se vyjadřuje k právu na právní pomoc a poukazuje na svůj špatný zdravotní stav.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Napadá-li stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu, z ústavní stížnosti neplyne, v jakém ohledu měl uvedený soud pochybit, jestliže stěžovatelčino dovolání odmítl poté, co dospěl k závěru, že není přípustné. Vzhledem k tomu, že tento svůj závěr řádně zdůvodnil v odůvodnění svého rozhodnutí, nezbývá, než na ně stěžovatelku odkázat. Jde-li o rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, vzhledem k tomu, že dovolání nepředstavovalo procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu či mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet již od doručení napadeného usnesení krajského soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a ústavní stížnost tak (dle všeho) byla podána až po lhůtě stanovené zákonem. Ústavní soud však vzal v úvahu, že se stěžovatelka při podání dovolání řídila nesprávným poučením obsaženým v usnesení krajského soudu, a lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjel až od doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Ovšem ani ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů námitky, které by bylo možno pokládat za relevantní, tedy takové, jež by se týkaly vlastního rozhodnutí o zastavení řízení o zmíněném návrhu, ústavní stížnost neobsahuje. Brojí-li stěžovatelka proti usnesení krajského soudu ze dne 30. 5. 2008 č. j. 8 Nc 15/2008-97, jeho zrušení se ústavní stížností jednak nedomáhá, jednak lhůta pro podání ústavní stížnosti již nepochybně uplynula.
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu