ECLI:CZ:US:2011:3.US.1847.11.1
sp. zn. III. ÚS 1847/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 6 Ads 132/2010-46, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 27. 7. 2010, č. j. 60 Ad 13/2010-14, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 5. 2010, č. j. X, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a správního orgánu, neboť míní, že jimi bylo dotčeno jeho právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1, jakož i dle čl. 30 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 4. 2010, č. j. X, byla zamítnuta žádost stěžovatele o invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínek §35 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatel byl poučen, v jaké lhůtě a ke kterému správnímu orgánu může proti tomuto rozhodnutí podat námitky.
Usnesením ze dne 27. 7. 2010, č. j. 60 Ad 13/2010-14, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, odmítl jako nepřípustnou podle §68 písm. b) a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 5. 2010, č. j. X, neboť proti tomuto rozhodnutí nepodal námitky a tedy nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, přestože byl o svém právu podat opravný prostředek řádně poučen.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, č. j. 6 Ads 132/2010-46, kasační stížnost stěžovatele zamítl s odůvodněním, že krajský soud postupoval procesně správně, pakliže žalobu stěžovatele jako nepřípustnou odmítl. Důvodnou přitom neshledal ani jeho námitku, že krajský soud měl jeho návrh - byť označený jako žaloba - postoupit k vyřízení příslušnému správnímu orgánu; k takovému postupu zde nebyl zákonný podklad a soudu nepříslušelo "přehodnocovat podání, která jsou evidentně žalobami, na opravné prostředky v řízení správním", neboť by tím "vyprázdnil obsah §68 písm. a) s. ř. s.".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "bylo důvodné, aby ... žaloba ....byla pojímána nikoliv podle svého označení, ale podle svého obsahu, kde i tento postup je v souladu s platnými zákony ČR". Z podání "v označení žaloba" pak bylo nutno dovodit, že "nabízí-li se dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy volit výklad první"; měl-li soud pochybnosti, že mu podání nepřísluší, měl je "přeposlat" na ČSSZ Praha ... aby ve věci jednala a rozhodla", popřípadě měl jej k tomu "co nejdříve vyzvat". Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak vytýká "značnou formalizaci při posuzování jeho žaloby", ačkoliv při "dodržení zásady spravedlivého procesu" mělo být krajským soudem postupováno dle §104 odst. 1 věta druhá o. ř. s..
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
To je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Oba soudy logicky a srozumitelně stěžovateli objasnily, z jakých důvodů musela být jeho žaloba odmítnuta, a jejich adekvátnímu odůvodnění nelze ničeho vytknout. Pakliže současně oba shodně zdůraznily, že v řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že by podaný návrh neměl být - i dle svého obsahu - považován za správní žalobu (s odpovídajícími podmínkami její projednatelnost) neshledává Ústavní soud žádného důvodu tomuto úsudku z ústavněprávních pozic oponovat. Že bylo opodstatněně naloženo s dotčeným podáním stěžovatele jako s žalobou se podává nejen z jeho označení (a rovněž obsahu), nýbrž i z toho, komu (kterému orgánu) bylo adresováno. Bylo především na stěžovateli, aby náležitě sám chránil svá práva, zejména byl-li o postupu, který pominul, řádně poučen.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu