ECLI:CZ:US:2011:3.US.1849.11.1
sp. zn. III. ÚS 1849/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Herba Vitalis s. r. o., se sídlem Praha 1, Žitná 45/1656, IČ 25340123, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem v Jihlavě, Fritzova 2, ze dne 22. 6. 2011, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - diskriminačnímu postupu Celního úřadu Praha 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 6. 2011 stěžovatelka brojila proti údajně diskriminačnímu postupu Celního úřadu Praha 1 vůči své osobě, přičemž se domáhala toho, aby Ústavní soud tomuto orgánu zakázal "pokračovat v rozdílném neboli diskriminačním posuzování způsobu výrobní činnosti vykonávané shodným postupem a způsobem stejné skutkové podstaty zpracování zdaněného lihu u [stěžovatelky] a ostatních podnikatelských subjektů, případně přikázal [tomuto orgánu], aby vymáhal plnění povinností plátců daně u těchto ostatních podnikatelských subjektů, a umožnil tak [stěžovatelce] čerpat [její] práva zakotvená v čl. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny [základních práv a svobod]" a aby mu zakázal "pokračovat v diskriminačním donucování [stěžovatelky] k povinnostem plátce daně, neboť hospodářská činnost [stěžovatelky] spočívající v zakoupení lihu se spotřební daní a vyrobení konečného výrobku v souladu se zněním §67 odst. 4 zákona o spotřebních daních nezakládá povinnost platby daně z lihu a není výrobou jiného předmětu daně dle ust. §6 odst. 1 zákona o spotřebních daních, a umožnil tak [stěžovatelce] čerpat [její] práva a svobody zakotvené v čl. 2 odst. 1 a odst. 3 a v čl. 11 odst. 5 Listiny [základních práv a svobod]".
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že ústavní stížnost podává proto, že jí zákon neposkytuje procesní prostředek k ochraně proti zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, protože předmětný diskriminační zásah nemůže být předmětem žaloby dle §65 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), a to z důvodu, že se tímto způsobem může domáhat toliko zrušení rozhodnutí, aniž by prý dosáhla ochrany proti další diskriminaci. Daný zásah dle stěžovatelčina názoru nemůže být ani předmětem žalob podle §82 a násl. s. ř. s., protože v případě završení nezákonného zásahu vydáním rozhodnutí (výměrů) je podání "zásahové" žaloby vyloučeno, stejně nemůže být předmětem žaloby dle antidiskriminačního zákona. Dále stěžovatelka uvádí, že ústavní stížnost podává podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu ve lhůtě do 60 dnů, kdy se o zásahu dozvěděla, s tím, že platební výměry "dokládající rozdílné posuzování stejné skutkové podstaty při výkonu stejné hospodářské činnosti" jí byly doručeny dne 16. 5. 2011. Dále stěžovatelka uvádí, že ústavní stížnost podává "s přihlédnutím" k §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což zdůvodňuje výše zmíněným, údajně diskriminačním postupem a tím, že je v zájmu státu, aby byly řádně vybírány daně, a nedocházelo k nedůvodnému krácení příjmů státního rozpočtu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu jsou ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" nutno chápat jako převážně jednorázový, protiprávní (protiústavní) útok těchto orgánů, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok - a to je zde třeba zdůraznit - není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že jeho důsledkům nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu; tato podmínka není splněna tam, kde je k dispozici obrana daná celým právním řádem (viz nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78).
V nyní posuzované věci dochází ke stěžovatelkou tvrzenému "útoku" v rámci běžné rozhodovací činnosti Celního úřadu Praha 1, kdy uvedený finanční orgán údajně nesprávně (diskriminačním způsobem) interpretuje a aplikuje zákon o spotřebních daních. Tento "útok" se ve stěžovatelčině právní sféře neprojevuje přímo, ale až prostřednictvím příslušných správních rozhodnutí - platebních výměrů, které byly přiloženy k ústavní stížnosti. Proti těmto rozhodnutím se pak stěžovatelka může bránit běžnými procesními prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, tj. odvoláním a popřípadě (správní) žalobou a kasační stížností; v nich pak může uplatnit své námitky, které jsou obsaženy v nyní posuzované ústavní stížnosti. K tomu třeba dodat, že pokud se stěžovatelkou tvrzený "zásah" aktuálně projevil v podobě uvedených rozhodnutí, není Ústavnímu soudu ani zřejmé, jak by k nápravě takto vzniklého, údajně závadného stavu mohlo dojít způsobem, který stěžovatelka v (tzv. petitu) ústavní stížnosti zvolila. Uvádí-li pak stěžovatelka, že zrušením uvedených rozhodnutí nelze dosáhnout ochrany proti další, tj. zřejmě v budoucnu nastalé diskriminaci, jedná se o pouhou spekulaci, kdy stěžovatelka předjímá výsledek (případného) odvolacího či navazujícího soudního řízení a následné jednání finančního orgánu prvního stupně.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jestliže stěžovatelka brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci s tím, že ústavní stížnost podává podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, kdy tedy nemá k dispozici žádné procesní prostředky k ochraně svých práv, pak její požadavek, aby bylo aplikováno ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nedává smysl. Ostatně, i kdyby ústavní stížnost směřovala proti zmíněným správním rozhodnutím, z ústavní stížnosti není zřejmé, zda v prvé řadě byla naplněna podmínka, že jde o rozhodnutí pravomocná [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], navíc by zde patrně nebyly naplněny ani podmínky pro přijetí ústavní stížnosti zakotvené ve stěžovatelkou zmiňovaném (a Ústavním soudem poměrně restriktivně interpretovaném) ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu