ECLI:CZ:US:2011:3.US.19.10.1
sp. zn. III. ÚS 19/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2007 sp. zn. 4 T 58/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. 2 To 54/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2009 sp. zn. 6 Tdo 634/2009, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž mělo dojít k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele vyplývajícího z článku 8 odst. 2 Listiny, tzn. nebýt stíhán nebo zbaven osobni svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a podle §185 odst. 2 a §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. nalézací soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Výše uvedeného trestného činu se stěžovatel dle výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dopustil tím, že si od přesně nezjištěné doby až do doby svého zadržení dne 7. 9. 2004 bez povolení opatřil a v místě svého trvalého bydliště přechovával 48 kusů nábojů ráže 9 mm Luger, zn. SINTOX se střelou Action 3, přičemž jde o střelivo kategorie "A", které je zákonem o střelných zbraních a střelivu č. 119/2002 Sb. zakázáno a jeho držení je možné pouze na základě udělené výjimky, která stěžovateli (v trestní věci "obžalovanému") udělena nebyla.
Odvolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 13. 12. 2007 zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné. K odvolání státního zástupce byl výrokem III odst. 1 b) rozsudku odvolacího soudu stěžovateli navíc uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to 48 kusů nábojů ráže 9 mm Luger, zn. SINTOX se střelou Action 3. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel ještě dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g). l) tr. řádu. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve namítl, že v usnesení státního zástupce ze dne 9. 12. 2004 nebyl s dostatečnou určitostí vymezen skutek, pro nějž bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno. V popisu skutku zejména absentovalo jeho časové vymezení. Neurčitým popisem skutku měla být zároveň dotčena obhajovací práva stěžovatele. Stěžovatel dále obsáhle polemizuje s názorem obecných soudů, že ve zjištěném jednání lze spatřovat "opatřování si střeliva" ve smyslu §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Stěžovatel má za to, že obecné soudy zaměňují jakékoli protiprávní držení uvedeného střeliva s jeho hromaděním.
Stěžovatel dále poukazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu, podle nějž je stupeň společenské nebezpečnosti uvedeného skutku zvyšován tím, že se jej stěžovatel dopustil jako policista v činné službě, a dále tím, že stěžovatel je zkušený střelec. Stěžovatel považuje takový závěr za nesmyslný, neboť dle jeho názoru uvedené skutečnosti nemohou stěžovateli žádným způsobem přitěžovat; naopak skutečnost, že stěžovatel je policejním profesionálem, zvyšuje předpoklady obezřetného zacházení s uvedeným střelivem. Stěžovateli bylo v minulosti v rámci výkonu služby svěřeno střelivo obdobné, pouze staršího vývojového typu. Stěžovatel nemůže být (zkráceně řečeno) diskriminován za to, že byl v době spáchání trestného činu policistou, a to zejména ve srovnání se společně obžalovaným A., u nějž obecný soud trestní odpovědnost za obdobný skutek neshledal. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen o porušení svých základních práv a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR) a není tedy běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupné v internetové databázi NALUS).
V projednávané věci je třeba konstatovat, že námitky stěžovatele jsou opakováním jeho obhajoby v trestním řízení, s níž se obecné soudy již podrobně zabývaly (viz str. 388 až 390 rozsudku krajského soudu, str. 77 až 78 rozsudku odvolacího soudu a str. 24 až 26 usnesení Nejvyššího soudu). Z hlediska ústavně právního přezkumu jde v případě stěžovatele zejména o otázku, zda obecné soudy neinterpretovaly někdejší ustanovení §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. příliš široce, v rozporu s principem trestání jako prostředku ultima ratio, případně, zda nevycházely z nesprávných úvah, pokud jde o naplnění materiální stránky trestného činu ve smyslu §3 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (srov. též §12 odst. 2 tr. zákoníku). Dále jde o otázku, zda nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu tím, že skutek, pro nějž byl stěžovatel stíhán, nebyl vymezen dostatečně určitě.
Ve všech uvedených otázkách dospěl Ústavní soud již na základě obsahu projednávaného návrhu k negativním závěrům, s tím, že se lze plně ztotožnit s odůvodněním napadených rozhodnutí.
V projednávané věci stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, jak obecné soudy vyložily někdejší ustanovení §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., postihující trestní sankcí toho, kdo "bez povolení hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo střelivo". Ústavní soud není povolán k tomu, aby na úrovni jednoduchého práva podával výklad ustanovení trestního zákona, případně sjednocoval judikaturu obecných soudů, jak to má zákonem uloženo Nejvyšší soud (srov. např. §14 odst. 1, odst. 3, §21, §24 zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích v platném znění). Ústavní soud se nicméně ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným podrobně na str. 25 napadeného usnesení, podle nějž nelze pojem "opatřuje" jako zákonný znak uvedeného trestného činu vykládat jen čistě gramaticky, ale je třeba vycházet z kontextu celého ustanovení §185 tr. zák. Stěžovatelem zastávaný výklad by doveden ad absurdum znamenal, že by jednorázové opatření si např. většího množství zakázaného střeliva nebylo trestné, na rozdíl od postupného nabývání stejného množství střeliva. Úvahy Nejvyššího soudu se pohybují v mezích přípustného logického, systematického a teleologického výkladu trestněprávních norem, navíc s odkazem na starší publikovanou judikaturu (zejména č. 48/1973 Sb. rozh. tr.) a nelze v nich spatřovat nepřípustné rozšiřování mezí trestní odpovědnosti nad rámec dikce zákona (nulla poena sine lege). Stěžovatelem uplatňovaný výklad by zjevně neobstál z hledisek logiky a účelu citovaného ustanovení.
Větší význam z hlediska ústavně právních záruk je třeba přiznat té části námitek stěžovatele, jež se týká posouzení společenské nebezpečnosti skutku. Pokud by obecné soudy dostatečně nezvažovaly naplnění tzv. materiálního znaku trestného činu, vedlo by to ve svých důsledcích k porušení článku 39 Listiny, případně i k zásahu do práva garantovaného článkem 8 odst. 2 věta první Listiny (viz např. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 404/99, I. ÚS 631/05, II. ÚS 254/08, IV. ÚS 1481/09, III. ÚS 2523/10). O takový případ však v projednávané věci nejde. Obecné soudy se s otázkou stupně společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele zabývaly opakovaně a relativně podrobně a Ústavní soud, jenž vychází ze skutkových zjištění obsažených v odůvodnění napadených rozhodnutí, považuje závěry obecných soudů za akceptovatelné. Lze odkázat již na shrnutí skutkových zjištění nalézacího soudu na str. 389 až 390 napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze - stěžovatel si nelegálně opatřil a držel nezanedbatelné množství zakázané munice, která je považována za zvlášť nebezpečnou (střely konstruované pro zvýšení ranivého účinku), čehož si stěžovatel jako zkušený policista a střelec musel být vědom. Je třeba poukázat na to, že trestný čin nedovoleného ozbrojování je trestným činem ohrožovacím, u něhož existuje nebezpečí nekontrolovaného šíření zakázané munice - v případě stěžovatele obecné soudy poukázaly na skutečnost, že v držení odborníka existovalo větší riziko, že zakázaná munice se zvýšeným ranivým účinkem bude použita. Z hlediska přezkumných pravomocí Ústavního soudu je však rozhodné, že skutková zjištění obecných soudů neobsahují žádnou okolnost, která by stupeň společenské nebezpečnosti stíhaného skutku snižovala na míru nepatrnou, tzn. aby se vůbec nejednalo o trestný čin ve smyslu §3 tr. zák. Nad rámec uvedeného lze poukázat na mírný peněžitý trest, který byl stěžovateli za uvedený trestný čin uložen.
Ústavní soud se dále neztotožnil ani s tou částí námitek stěžovatele, jež se týkala určitosti popisu skutku, pro nějž bylo řízení vedeno. Ústavní soud shledal, že odchylky v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a ve výroku napadených rozhodnutí, na něž stěžovatel poukazuje, nebyly takového rázu, aby byla dotčena obhajovací práva stěžovatele, tzn. aby stěžovatel nebyl dostatečně určitě seznámen se skutkem, jenž je mu kladen za vinu. V jednotlivých skutkových větách, jak jsou citovány v ústavní stížnosti, byla totožnost skutku, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno, zachována; lze připomenout, že dle trestněprávní nauky i judikatury pro zachování tzv. totožnosti skutku postačí, je-li skutek popsaný ve výrokové části rozsudku, v obžalobě i v usnesení o zahájení trestního stíhání totožným, alespoň pokud jde o částečnou totožnost jednání nebo následku (blíže k tomu judikaturu obecných soudů publikovanou pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr., č. 19/1964 Sb. rozh. tr., č. 45/73-I. Sb. rozh. tr., č. 64/1973 Sb. rozh. tr., č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci byl nalézacím soudem upraven toliko popis skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010) v tom směru, že jednání stěžovatele bylo nadále označováno jako "opatření si" a "přechovávání" namísto "hromadění". Dikce výroku policejního usnesení byla v rozporu se zásadou, že tzv. skutková věta nemá pokud možno obsahovat zákonné pojmy, jež mají být uvedeny v tzv. právní větě výroku o vině. Tento nedostatek, který nelze považovat za pochybení ústavněprávní relevance, byl zčásti zhojen nalézacím soudem; podobně, jako byl doplněn časový údaj o tom, kdy byla u stěžovatele předmětná munice zajištěna. K výkladu Nejvyššího soudu na str. 25 až 26 napadeného usnesení Ústavní soud ještě dodává, že stěžovatel ve své argumentaci nerozlišuje mezi okamžikem dokonání trestného činu a jeho tzv. ukončením: trestný čin dle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. může být dokonán již protiprávním opatřením střeliva sobě nebo jinému. Vzniklé nebezpečí (ohrožení zájmů chráněných zákonem) však zpravidla přetrvává i nadále, např. do okamžiku, kdy je pachateli střelivo orgánem veřejné moci odebráno, jak se to stalo při domovní prohlídce i v případě stěžovatele.
Ústavní soud posuzuje spravedlnost řízení před obecnými soudy vždy jako celek a bere z hlediska práva na obhajobu v úvahu všechna stadia trestního řízení, včetně řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích.
Za situace, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelem tvrzených základních práv, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu