ECLI:CZ:US:2011:3.US.1919.11.1
sp. zn. III. ÚS 1919/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Anglicko-českého gymnázia AMAZON s. r. o., IČ: 28228235, se sídlem Rytířská 406/10, Praha 1, zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru školství, mládeže a tělovýchovy, ze dne 13. 7. 2010 č. j. MHMP 568436/2010, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §5 odst. 3 písm. b) a §6 odst. 4 zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 6. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozhodnutí ze dne 13. 7. 2010 č. j. MHMP 568436/2010, na jehož základě "hlavní město Praha zastoupené ředitelem odboru školství, mládeže a tělovýchovy Magistrátu hlavního města Prahy PhDr. Mgr. P. D. odstupuje od [se stěžovatelem uzavřené] smlouvy o zvýšení dotace č. DOT/61/02/000821/2009 na školní rok 2009/2010 ze dne 16. 3. 2009 a dodatku č. 1 ke smlouvě o zvýšení dotace č. DOT/61/02/000821/2009 na školní rok 2009/2010 ze dne 17. 6. 2009 [...]". Důvodem měly být vážné nedostatky v činnosti školy, zjištěné Českou školní inspekcí (dále jen "ČŠI"), jak byly uvedeny v inspekční zprávě ze dne 15. 4. 2010 č. j.
ČŠIA-167/10-A.
Dle stěžovatelova názoru byl v souvislosti s jednáním ČŠI a na něj navazujícím jednáním Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "Magistrát") porušen čl. 10 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 7 a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv. S ústavní stížností stěžovatel spojil i návrh na zrušení výše označených zákonných ustanovení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
V případě, že by Ústavní soud dal stěžovateli za pravdu, že napadené rozhodnutí Magistrátu "nese znaky veřejnoprávního rozhodování (týká se dotace ze státního rozpočtu, bylo vydáno veřejnoprávním orgánem)", a tudíž je lze kvalifikovat jako rozhodnutí (či opatření) způsobilé porušit stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody, musel by konstatovat, že ústavní stížnost nebyla podána včas.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Z vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy plyne, že napadené "rozhodnutí" bylo stěžovateli doručeno dne 16. 7. 2011, o čemž má svědčit připojená doručenka. Z této doručenky však Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zásilku převzal dne 16. 7. 2010, a tedy že evidentně ve zmíněném vyjádření jde o chybu v psaní. Datum převzetí vyznačené na doručence ostatně koresponduje jednak s datem podání příslušné zásilky k přepravě, tj. 15. 7. 2010 (viz k ústavní stížnosti připojená kopie obálky, v níž byl předmětný dopis doručen), jednak s datem, kdy byl dopis obsahující odstoupení od smlouvy vyhotoven, tedy 13. 7. 2010. Jestliže stěžovatel neměl jinou možnost, jak se proti němu bránit, než cestou ústavní stížnosti, pak bylo jeho povinností ve smyslu §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od okamžiku, kdy se o údajném zásahu dozvěděl, tedy kdy mu bylo napadené "rozhodnutí" doručeno. To však, jak plyne z výše uvedeného, neučinil, protože ústavní stížnost podal k poštovní přepravě dne 30. 6. 2011. Pakliže stěžovatel poukazuje na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jeho aplikace nepřipadá za uvedených okolností v úvahu, neboť se jedná o výjimku pro ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou, nikoliv však opožděnou.
Jiná situace by nastala, pokud by stěžovatel měl k dispozici opravný či jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím by se mohl bránit proti napadenému "rozhodnutí" Magistrátu (§72 odst. 3, příp. odst. 4 zákona o Ústavním soudu), ovšem ani v tomto případě by nebylo možné ústavní stížnost projednat. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti netvrdí, že by tyto procesní prostředky vůbec uplatnil, natož "vyčerpal", tato skutečnost ani jinak neplyne z ústavní stížnosti. Naopak vzhledem k vyjádření Magistrátu k ústavní stížnosti, v němž se upozorňuje na to, že se stěžovatel nijak nebránil (viz str. 7), a také s ohledem na to, že se stěžovatel dovolává §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze předpokládat, že se tak nestalo. Ústavní stížnost by tudíž musel Ústavní soud pokládat za nepřípustnou, ledaže by ji bylo možno přijmout na základě posledně citovaného ustanovení. Pro tento případ však dospěl k závěru, že by zákonná podmínka, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, (beztak) v dané věci naplněna nebyla.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokládá za nesprávné, jak Městský soud v Praze v usnesení ze dne 7. 12. 2010 č. j. 5 A 197/2010-45 a Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2011 č. j. 9 As 11/2011-74 zhodnotily právní povahu shora označené inspekční zprávy, tedy že autoritativně nezasahuje do jeho právní sféry, a že na základě toho dospěly k závěru, že v daném případě není její samostatný přezkum ve správním soudnictví možný. Pokud měl stěžovatel za to, že uvedená soudní rozhodnutí mají za následek porušení jeho ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 (či odst. 2) Listiny či práv (svobod) jiných, mohl (a měl) je včas napadnout ústavní stížností, přičemž v nyní posuzované věci již není možné se výše naznačenými otázkami znovu zabývat. Kromě toho Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku stěžovateli vysvětlil, že jej zmíněné vyloučení (samostatného) přezkumu předmětné inspekční zprávy ČŠI nemůže poškodit, neboť příslušné (pro odstoupení od smlouvy relevantní) závěry lze zpochybnit v případném soudním řízení (k tomu viz níže). Poukazuje-li stěžovatel na individuální okolnosti případu, konkrétně pak na možné vady zmíněné inspekční zprávy, a tímto způsobem zpochybňuje, že by k odstoupení od shora označené smlouvy na zvýšení dotace došlo po právu, nejedná se zjevně o otázky ústavnosti, a tak Ústavní soud nevidí důvod, proč by se jimi měl zabývat namísto k tomu příslušných orgánů veřejné moci.
Kromě toho je ale Ústavní soud - ve shodě s Magistrátem - názoru, že napadené "rozhodnutí" vůbec není způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. I když není samozřejmě podstatné, jak je příslušný akt označen či jaká je jeho formální podoba, základním předpokladem zmíněného porušení je nepochybně skutečnost, že příslušným aktem orgán veřejné moci autoritativním (a právní moci schopným) způsobem zasahuje do právní sféry individuálně určené fyzické či právnické osoby. V nyní posuzované věci sice vystupuje správní orgán, nikoliv však (ve vztahu ke stěžovateli) ve vrchnostenské pozici, ale z pozice smluvního partnera, který (pouze) využil svého práva učinit jednostranný právní úkon - odstoupit od smlouvy. Skutečnost, že daný úkon má nebo může mít určité právní dopady nebo že jej správní orgán činí v oblasti veřejného práva, na skutečnosti, že nejde o rozhodnutí ve smyslu aktu, jímž se závazně zakládají, mění, ruší nebo určují práva a povinnosti stěžovatele, nic změnit nemůže.
Má-li stěžovatel za to, že předmětné odstoupení od smlouvy nebylo v souladu s právem [tedy s §6 odst. 4 zákona č. 306/1999 Sb. a čl. V bodu 3 písm. b) shora označené smlouvy], protože Magistrát vycházel z nesprávných závěrů ČŠI, má
(resp. - vzhledem k tomu, že ve správním soudnictví je přezkum zmíněné inspekční zprávy ČŠI vyloučen - musí mít) možnost se bránit např. v řízení, v němž bude (závazně) rozhodováno o jeho povinnosti vrátit poskytnutou dotaci, tedy (zřejmě) v soudním řízení, které dle sdělení Magistrátu již probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 8/2011. K poněkud odlišnému závěrů sice dospěl Nejvyšší správní soud ve výše zmíněném rozsudku, jestliže konstatoval, že v daném případě k zásahu do stěžovatelovy právní sféry došlo (až) odstoupením od smlouvy o zvýšení dotace, nicméně i tento soud - již v zásadě ve shodě s Ústavním soudem - dále uvedl, že "proti tomuto odstoupení se lze po vyčerpání opravných prostředků, pokud je zákon připouští, bránit žalobou k soudu. V rámci takového soudního sporu bude možno k námitce posoudit i ty části inspekční zprávy, které tvořily podklad pro odstoupení od smlouvy". I kdyby tedy Ústavní soud (hypoteticky) taktéž shledal, že předmětné odstoupení od smlouvy je rozhodnutím o subjektivních právech a povinnostech stěžovatele, musel by opět ve shodě s názorem tohoto soudu odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), eventuálně §43 odst. 1 písm. b) nebo písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení shora označených zákonných ustanovení je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu