ECLI:CZ:US:2011:3.US.1992.11.1
sp. zn. III. ÚS 1992/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti TARGO PROMOTION PRAHA spol. s r. o., IČ: 60489294, se sídlem Na Florenci 1270/31, Praha 1, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2011 č. j. 12 Cmo 308/2010-118, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Lagermax spedice a logistika s. r. o., IČ: 48035131, se sídlem U Prioru 1/1059, Praha 6, zastoupené JUDr. Evou Koubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu a řízení před obecnými soudy
1. Včas a z hlediska formálních náležitostí bezvadně podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. července 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z důvodu porušení jejího základního práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tento rozsudek označuje stěžovatelka ve své ústavní stížnosti sp. zn. 2 Cm 120/2007, pod kterou je příslušný spis veden u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Uvedený soud rozhodoval v dané věci v prvním stupni.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou vůči stěžovatelce domáhala úhrady částky 179 633 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z uvedené částky od 6. září 2003 do zaplacení. Tímto způsobem vymezila svůj nárok výslovně i v petitu žaloby. Městský soud svým rozsudkem ze dne 29. dubna 2010 č. j. 2 Cm 120/2007-85 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 179 633 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 6. září 2003 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 54 398 Kč. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání ve vztahu k částce 173 778 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka zpochybňovala především závěr městského soudu, že mezi účastníky byla uzavřena zasílatelská smlouva, současně ale namítala i nesprávnou výši přiznaných úroků z prodlení. V rozsahu vymezeném částkou 5 855 Kč s příslušenstvím výrok městského soudu nerozporovala.
3. Výrokem I. napadeného rozsudku, kterým vrchní soud rozhodl o odvolání stěžovatelky, byl potvrzen rozsudek městského soudu v části, podle které je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici 173 778 Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 6. září 2003 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu 7 % úroků z prodlení z částky 173 778 Kč od 6. září 2003 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že městský soud přiznal vedlejší účastnici úroky z prodlení podle §369 obchodního zákoníku v nesprávné výši 9 % ročně z dlužné částky, ačkoliv v rozhodné době, tedy ke dni 6. září 2003, kdy k prodlení s předmětným peněžitým závazkem došlo, činila oprávněná výše sazby úroků z prodlení dvojnásobek diskontní sazby 1 %, tj. 2 % ročně ve smyslu §517 odst. 2 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, v tehdy platném znění. Tímto výrokem vrchní soud zároveň potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku týkajícím se povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl svým výrokem II. podle §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici k rukám jejího právního zástupce 44 940 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť ta měla ve věci plný úspěch.
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a pokojné užívání majetku. Vrchní soud totiž nerespektoval základní zásady občanského soudního řízení a nahradil neúplná a vnitřně rozporná žalobní tvrzení bez změny žaloby vlastními skutkovými zjištěními. Dospěl tak k nesprávnému právnímu závěru, že stěžovatelka byla v případě předmětné přepravy ze Šanghaje do Prahy v postavení příkazce z platné zasílatelské smlouvy, nikoliv, jak měl správně rozhodnout, pouze v postavení příjemce zboží. Věcnou nesprávnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatelka i v tom, že vedlejší účastník netvrdil a ani neprokázal uzavření zasílatelské smlouvy se všemi jejími obligatorními náležitostmi, dále v neodůvodněné argumentaci rozdělení dodávky na dvě části, u nichž nesouhlasí objem zboží, jakož i v nevypořádání se s věrohodností její e-mailové korespondence s vedlejší účastnicí, jejíž posouzení je obecně závislé na výslechu dotčených osob či vlastním počítačovém nosiči. Vrchní soud rovněž nesprávně vyhodnotil použití podmínky FOB (Free On Board), jež se obvykle používá pouze pro námořní dopravu, nikoliv však i na dopravu leteckou. V obecné rovině nakonec poukazuje na negativní praxi podat v případě sporného nároku žalobu na samém konci promlčecí doby a "nově nalezené" neprůkazné listiny (především e-maily), které si může dodatečně kdokoliv a kdykoliv vytvořit, předložit soudu a protistraně až na konci dokazování, v daném případě po sedmi letech, kdy už původní počítače ani většinu listin druhá smluvní strana nemá k dispozici.
5. Ve vztahu k výroku II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, uvádí, že jím došlo k porušení jejího základního práva na rovnost před zákonem podle čl. 89 odst. 2 Ústavy a na spravedlivé soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vrchní soud podle jejího názoru nerespektoval kogentní ustanovení §142 občanského soudního řádu a právní věty nálezu Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08 (v ústavní stížnosti nesprávně označený sp. zn. I. ÚS 2178/08) a přiznal předmětnou náhradu nákladů řízení v plné výši navzdory tomu, že žalobu zamítl v rozsahu úroku z prodlení za dobu 8,5 let ve výši 7 % ročně, což představovalo přibližně polovinu žalované částky. Pochybení soudu zároveň spatřovala v tom, že vrchní soud mezi předmětné náklady zahrnul i náhradu za neúčelný úkon spočívající ve vyjádření vedlejší účastnice k odvolání až po přibližně jednom roce po jeho doručení, a to konkrétně v pondělí 11. dubna 2011 v 17.44 hod, tj. po skončení běžné pracovní doby. V témže týdnu bylo přitom na středu 13. dubna 2011 v 9.00 hod. nařízeno jednání před odvolacím soudem. Podle stěžovatelky tak byl tento úkon učiněn zjevně v úmyslu ztížit jí možnost včas a pečlivě se k tomuto podání vyjádřit, což považuje za v rozporu s dobrými mravy i zásadami spravedlivého řízení.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis vedený u městského soudu a vyzval účastníka řízení a vedlejší účastnici k vyjádření se k ústavní stížnosti.
7. Vrchní soud, který se vyjádřil prostřednictvím předsedkyně příslušného senátu, považuje stížnost v obou jejích bodech za zjevně neopodstatněnou. Poukázal na správnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, když při určení sazby odměny se podle odst. 3 uvedeného ustanovení k příslušenství pohledávky nepřihlíží. Výše přiznaných úroků z prodlení, ani těch nepřiznaných, proto nemá žádný vliv ani na výši odměny za právní zastoupení, ani na výši přiznané náhrady nákladů řízení. Dále uvedl, že při hodnocení vzniku a obsahu zasílatelské smlouvy podle §601 obchodního zákoníku, z níž byl nárok uplatněn, nedošlo k žádnému pochybení, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
8. Vedlejší účastnice k otázce náhrady nákladů řízení uvedla, že žalovala a učinila předmětem žaloby částku 179 633 Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně z dlužné částky od 6. září 2003 do zaplacení a tato částka jí byla i přisouzena. Ve sporu byla tedy plně úspěšná a bylo jí přisouzeno přesně tolik, kolik v žalobě navrhovala. Pro posouzení poměru úspěchu ve věci totiž může mít relevanci pouze vztah mezi požadovanými nároky a nároky přisouzenými. Skutečnost, že městský soud omylem uvedl nesprávnou zákonnou výši úroků z prodlení, tj. vyšší, než požadovala vedlejší účastnice v žalobě, nemůže hrát při rozhodování o nákladech řízení žádnou roli. Ve svém vyjádření zdůraznila, že v rámci řízení před městským soudem nijak neměnila svou žalobu ohledně výše požadovaných zákonných úroků z prodlení, nenavrhovala v tomto směru žádné důkazy, ani nebyla k ničemu vyzvána či dotazována. Jednalo se tedy o zřejmou nesprávnost rozsudku, která může být opravena kdykoliv i bez návrhu. Stěžovatelka tuto nesprávnost namítla ve svém odvolání a odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek změnil. Vedlejší účastnice naopak neměla právo odvolat se proti tomuto rozsudku, neboť byla ve věci úspěšná.
9. Ve vztahu k namítané neúčelnosti svého vyjádření v odvolacím řízení, poukázala na to, že využila svého práva a toto vyjádření bylo stěžovatelce zasláno před jednáním. Jedná se o obvyklý úkon účastníka v odvolacím řízení, a nevidí důvod, proč by jí za něj neměla být přiznána náhrada. Tato otázka však podle jejího názoru není otázkou základních práv a svobod stěžovatelky a v žádném případě neznamená porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Zbylé námitky týkající se dokazování a hodnocení důkazů ze strany obecných soudů označila za požadavek stěžovatelky na přezkum rozhodnutí obecných soudů, k němuž však Ústavní soud není povolán. S jednotlivými námitkami se již řádně vypořádaly soudy obou stupňů.
10. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce k případné replice, jejíž možnost však ve stanovené lhůtě (ani poté) nevyužila.
III.
Věcné posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníka a vedlejší účastnice řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Takovýto případ představuje především porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus) (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Ústavní soud se v první řadě zabýval námitkami směřujícími proti hodnocení důkazů a právním závěrům obecných soudů, podle nichž byla mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí uzavřena zasílatelská smlouva ve smyslu §601 obchodního zákoníku, jejímž předmětem měla být sporná přeprava zboží. Dospěl přitom k závěru, že těmto námitkám ústavněprávní relevanci přiznat nelze. Stěžovatelka v podstatě pouze opakuje námitky uplatněné již v odvolacím řízení, což sice samo o sobě nezakládá jejich nedůvodnost, v dané věci se však s nimi již dostatečným způsobem vypořádal vrchní soud v napadeném rozsudku. Jeho závěry, které Ústavní soud konfrontoval i s obsahem příslušného spisu, přitom mají oporu v provedeném dokazování, jsou dostatečně vysvětleny a odůvodněny a zároveň není dán ani žádný jiný důvod, pro který by měly být považovány za svévolné. V tomto rozsahu proto Ústavní soud argumentaci stěžovatelky nepřisvědčil.
14. V další části své ústavní stížnosti stěžovatelka opakovaně poukázala na právní závěr obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08, podle něhož je při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §142 občanského soudního řádu třeba zvážit míru úspěchu v celém sporu, a to i ve vztahu k příslušenství, např. úrokům z prodlení, pokud byly vedle pohledávky předmětem řízení. Ústavní soud tento závěr nijak nezpochybňuje, má však za to, že z něj nelze bez dalšího dovozovat nesprávnost aplikace uvedeného ustanovení v dané věci. Zaplacení předmětného příslušenství, tj. úroků z prodlení ve výši 7 % z částky 179 633 Kč, k nimž by podle stěžovatelky mělo být přihlédnuto při posouzení úspěchu ve věci, totiž vedlejší účastnice svoji žalobou nepožadovala, a ani v průběhu řízení, jak vyplývá z příslušného spisu, nenavrhla v tomto směru žádnou změnu petitu své žaloby. S tím koresponduje i její vyjádření k ústavní stížnosti. V dané věci je tak zcela zjevné pochybení městského soudu, který místo o úrocích z prodlení ve výši 2 % z dlužné částky, které požadovala vedlejší účastnice ve svém návrhu, uložil stěžovatelce nad rámec žalobního návrhu povinnost zaplatit tyto úroky až ve výši 9 % z dlužné částky.
15. Vzhledem k tomuto pochybení musel Ústavní soud v rámci svého přezkumu vzít v úvahu, zda by stěžovatelkou požadované snížení náhrady nákladů řízení nemělo negativní důsledky ve vztahu k základním právům vedlejší účastnice. Ta by totiž musela v důsledku snížení náhrady nákladů odvolacího řízení fakticky snášet důsledky pochybení městského soudu, které nijak nezavinila. Takovýto postup odvolacího soudu by tak vůči ní nepochybně vykazoval znaky svévole a představoval by nepřípustný zásah do jejího základního práva na soudní ochranu. Vrchní soud proto rozhodl správně, když přiznal vedlejší účastnici ve věci plný úspěch a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť pro posouzení míry úspěchu ve věci byl podstatný předmět řízení, který vymezila ve své žalobě.
16. Uvedené ale nijak nezpochybňuje postup stěžovatelky, která proti nesprávné výši přiznaných úroků z prodlení brojila ve svém odvolání. Pokud by totiž stěžovatelka odvolání nepodala a v případě, že by se jednalo toliko o písařskou chybu soudu, což zde Ústavní soud nehodnotí, by k nápravě nedošlo ani vydáním opravného usnesení ve vztahu k výši úroků, stala by se tato povinnost i přes vytčené pochybení vykonatelnou, čímž by se toto pochybení promítlo i do majetkové sféry stěžovatelky. K tomu nakonec došlo v případě úroků z prodlení ve vztahu k částce 5 855 Kč, která nebyla předmětem odvolání. Ani s ohledem na tyto skutečnosti však nelze spravedlivě požadovat, aby případné náklady odvolacího řízení, jež by v důsledku uvedeného pochybení městského soudu stěžovatelce vznikly, šly byť i jen částečně k tíži vedlejší účastnice, která při hájení svých práv nijak nepochybila a byla v rozsahu jí formulovaného žalobního petitu plně úspěšná v řízení před soudy obou stupňů. Prostor pro ochranu práv stěžovatelky tak v tomto případě nelze spatřovat v rozdělení těchto nákladů mezi jednotlivé strany sporu, nýbrž pouze v rovině náhrady škody vůči státu (srov. např. nález ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2218/10, usnesení ze dne 20. června 2011 sp. zn. II. ÚS 1587/11).
17. Zbývá dodat, že odvolání stěžovatelky se netýkalo pouze příslušné části výroku městského soudu, kterým byla stanovena výše úroků z prodlení, nýbrž bylo podáno proti všem výrokům rozsudku městského soudu. Předmětné příslušenství se tak žádným způsobem nepromítlo do výše nákladů odvolacího řízení, protože při určení odměny za právní zastoupení podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., se podle odst. 3 téhož ustanovení k příslušenství pohledávky nepřihlíží. Domnívá-li se však stěžovatelka, že jí postupem městského soudu vznikla v důsledku vzniklých nákladů odvolacího řízení škoda, má možnost pokusit se tvrzený nárok na náhradu škody uplatnit vůči státu postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
18. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že důvod pro vyhovění ústavní stížnosti neshledal ani v tvrzeném nesprávném posouzení účelnosti vyjádření vedlejší účastnice v odvolacím řízení. Přiznání náhrady nákladů řízení i za tento úkon nelze v dané věci označit za svévolné a nebyl dán ani žádný jiný důvod, na jehož základě by bylo možné konstatovat porušení základního práva stěžovatelky.
19. Lze proto shrnout, že napadeným rozsudkem vrchního soudu nedošlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Jan Musil
předseda senátu