ECLI:CZ:US:2011:3.US.2032.11.1
sp. zn. III. ÚS 2032/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti JUDr. H. J. P., zastoupené JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem Čajkovského 4, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011 č. j. 12 Co 47/2011-61, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení označený rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo údajně porušeno základní právo na ochranu majetku a právo na soudní ochranu.
Řízení před odvolacím soudem stěžovatelka vytýká procesní vady spočívající v absenci poučení o změně právního posouzení věci podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil projednávanou věc jinak, pokud uzavřel, že mezi účastníky řízení řádně vznikla smlouva o dílo, takže žalobce má nárok na zaplacení ceny díla se splatností při jeho předání, resp. "příkazem ode dne vyzvednutí opraveného automobilu". Stěžovatelka v této souvislosti považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za překvapivý a tím porušující její právo na spravedlivý proces, neboť jí prý takovým způsobem byla odňata možnost reagovat na změnu právního posouzení věci soudem předložením "kvalifikované skutkové a právní argumentace". S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, týkající se konkrétních ustanovení obchodního zákoníku, stěžovatelka dovozuje, že v řízení u odvolacího soudu mohla "legitimně očekávat potvrzení rozsudku soudu prvního stupně", neboť prý s ohledem na cenu provedených prací a na celkovou sumu jí uhrazených faktur za opravy motorového vozidla tovární zn. PORSCHE 968, rok výroby 1992 (ve výši 353 320,- Kč) nemůže žalobkyni již nic dlužit, natož být v prodlení se zaplacením žalované částky 61 525,- Kč a jejího příslušenství.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 10. 2010 č. j. 19 C 243/2009-39 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně - DENISTAR, s. r. o. domáhala po stěžovatelce jako žalované zaplacení výše uvedené částky z titulu dlužné ceny díla za posledně vystavenou fakturu č. DS005/08, splatnou dne 14. 11. 2008. Žalobkyně vázala předání díla - opravovaného a upravovaného vozidla v obchodním majetku stěžovatelky, na zaplacení předmětné faktury, kterou stěžovatelka odmítla uhradit pro tvrzené nedostatky a vady opravy. Tato faktura byla poslední z řady faktur, jimiž žalobkyně účtovala jednotlivé etapy sjednaných prací na předmětném automobilu.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky řízení vznikl smluvní vztah, v němž se žalobkyně - zhotovitelka díla zavázala k provedení díla - k opravě a úpravě předmětného automobilu a stěžovatelka jako objednatelka byla povinna po provedení díla za ně zaplatit a dílo převzít. Soud byl toho názoru, že žalobkyně neprokázala uzavření konkrétního ujednání ohledně "doby zaplacení ceny díla" a nebyla oprávněna vázat předání díla na zaplacení konečné faktury. Z tohoto důvodu považoval soud žalobu "za předčasnou", a proto ji zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2011 č. j. 12 Co 47/2011-61 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku včetně přisouzeného příslušenství (výrok I).
Odvolací soud poté, co zopakoval část listinných důkazů, vztahujících se k závěru soudu prvního stupně o údajné neexistenci ujednání účastníků o "době zaplacení díla", dospěl k odlišnému závěru od soudu prvního stupně v tom, že ohledně této skutečnosti došlo k akceptaci návrhu smlouvy o dílo ze strany stěžovatelky (včetně její ceny) dne 30. 10. 2008, takže splatnost ceny díla byla vázána k vyzvednutí vozidla nebo k zaplacení platebním příkazem k úhradě nejpozději do dne vyzvednutí vozidla. Jestliže tedy mezi účastníky řádně vznikla smlouva o dílo se všemi náležitostmi, je stěžovatelka povinna zaplatit cenu díla oproti předání předmětného automobilu. Teprve poté může stěžovatelka jako objednatelka reklamovat případné vady díla.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V návaznosti na skutkové námitky stěžovatelky lze především připomenout, že provádění důkazů a jejich hodnocení, pokud při této činnosti obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, je především záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší jejich hodnocení znovu "přehodnocovat", i kdyby se s takovými výsledky sám neztotožnil.
V projednávané věci bylo v řízení před obecnými soudy zjištěno, že stěžovatelka pověřila pana J. k předání svého vozidla do opravy a úpravy žalobkyně, zastoupené RNDr. V. Mezi účastníky řízení vznikl smluvní vztah. Jednotlivé etapy oprav automobilu a jejich rozsah i charakter projednávala žalobkyně se stěžovatelkou zastoupenou A. J. Stěžovatelka následně postupně hradila takto předem dohodnuté práce a dodané náhradní díly. Stěžovatelka netvrdila, že by její nynější manžel - pan A. J. postupoval při jednáních se žalobkyní v případě oprav a úprav předmětného automobilu mimo rámec svého zmocnění, resp. že by k takovým jednáním nebyl stěžovatelkou zmocněn vůbec, a že by tato skutečnost byla žalobkyni známa; za této situace se tak nemohla účinně bránit tvrzením, že jí byla upřena možnost odstoupit od smlouvy pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení §547 odst. 3 obch. zák. V řízení před odvolacím soudem bylo prokázáno, že žalobkyně obdržela vyrozumění o výši "konečné ceny opravy" v předběžné výši 55 000,- Kč, kterou akceptovala prostřednictvím e-mailu ze dne 30. 10. 2008, v němž byl vyjádřen souhlas se smlouvou o dílo (tj. jak o předmětu, tak i ceně) "za tuto etapu opravy". Proto žalobkyní fakturovaná částka ve výši 51 702,30 Kč + 19% DPH (tedy celkem 61 525,- Kč) nepřekročila stěžovatelkou odsouhlasenou cenu díla.
Jak již uvedl odvolací soud, nespokojenost stěžovatelky s kvalitou provedených oprav a úprav předmětného vozidla či jejich rozsahem může být předmětem reklamace, nikoli důvodem pro nezaplacení předem dohodnuté ceny díla.
Stěžovatelka v souvislosti s napadeným rozsudkem odvolacího soudu namítá, že jeho rozhodnutí je překvapivé, neboť pro absenci poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. jí odňalo možnost kvalifikovaně "skutkově a právně argumentovat".
Podle platné judikatury Ústavního soudu je za překvapivé rozhodnutí považováno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně buď potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, ale z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, kterým odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možné na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat.
O takové případy se v projednávané věci nejedná. Stěžovatelce byl nepochybně znám obsah odvolání žalobkyně, která své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně spojila s nesprávným právním závěrem soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby pro chybějící ujednání o době splatnosti ceny díla. V této souvislosti proto odvolací soud zopakoval dokazování zejména e-mailovou korespondencí účastníků řízení a návrhem smlouvy o dílo ze dne 19. 10. 2008, která byla pro rozhodnutí ve věci zásadní. Stěžovatelce tak byla od počátku odvolacího řízení známa klíčová otázka předmětné věci a měla tedy k ní možnost v průběhu odvolacího řízení předkládat svoji právní argumentaci. V projednávané ústavní stížnosti však stěžovatelka ani neuvádí, jaké (a zda vůbec) další tvrzení a důkazy by odvolacímu soudu mohla jako reálnou a efektivní procesní obranu v takovém případě předložit.
Ustanovení §118a o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci řízení měli znát konečný závěr soudu ještě dříve, než byl vysloven v rozhodnutí. Povinnost soudce poučovat účastníka je odvislá od vývoje projednávané věci a řídí se především jeho úvahou. Odvolací soud důkazy, které hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, v průběhu řízení zopakoval, takže výroku, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nelze vytknout porušení základních práv stěžovatelky (zejména práva na spravedlivý proces).
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu