ECLI:CZ:US:2011:3.US.2046.11.1
sp. zn. III. ÚS 2046/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. J., právně zastoupeného JUDr. Dorotou Líbalovou, Ph.D., advokátkou AK se sídlem Šubertova 4, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2011 č. j. 29 Cdo 116/2010-104, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2008 č. j. 16 Co 23/2008-57 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. října 2007 č. j. 13 C 102/2006-47, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. července 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 27. dubna 2011 č. j. 29 Cdo 116/2010-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2008 č. j. 16 Co 23/2008-57, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. října 2007 č. j. 13 C 102/2006-47, a to pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. října 2007 č. j. 13 C 102/2006-47 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby žalované České obchodní bance a. s., byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 453 807,- Kč, penále ve výši 1 390 500,- Kč a za nemajetkovou újmu částku 1 000.000,- Kč. Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2008 č. j. 16 Co 23/2008-57 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011 č. j. 29 Cdo 116/2010-104 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalobce podané proti rozsudku odvolacího soudu.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy pominuly aplikaci ust. §415 občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu a dopustily se tak svévolné aplikace norem jednoduchého práva. V řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím bylo konstatováno, že žalovaná nebyla se stěžovatelem v žádném smluvním vztahu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010 sp. zn. 29 Cdo 1673/2005, v němž dovolací soud uvedl, že porušení povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí soudů jsou v extrémním nesouladu s obecnou představou o spravedlivém soudním rozhodování a jsou v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.
Stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že v době, kdy bylo proti KTP QUANTUM a. s., zahájeno správní řízení a vydáno předběžné opatření z důvodů nesolventnosti této společnosti, bylo zaúčtování částky 270.000,- Kč ve prospěch KTP QUANTUM a. s., porušením prevenční povinnosti. Nebýt protiprávního úkonu škůdce, který porušil povinnost danou mu ust. §415 občanského zákoníku, tj. prevenční povinnost, stanovící, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, tak by ke škodě na majetku stěžovatele nedošlo. Tvrzení, že nedošlo ke zpronevěře ze strany žalované, je podle stěžovatele nepřípadné.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění a takto zjištěné skutečnosti hodnotil správně i po stránce právní. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná banka se nedopustila žádného protiprávního jednání a nedopustila se ani "zpronevěry", a žalobce tak nemá právo na vrácení jak jím zaslané částky 270.000,- Kč s příslušenstvím, tak ani na jím požadované penále a rovněž ani na odškodnění za nemorální jednání ze strany žalované banky. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního jako věcně správný potvrdil.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva. Stěžovatelovy námitky ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, se všemi námitkami stěžovatele se vypořádaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Závěry obecných soudů, že žalobce nemá právo na vrácení jak jím zaslané částky 270.000,- Kč s příslušenstvím, tak ani na jím požadované penále a rovněž ani na odškodnění za nemorální jednání ze strany žalované banky, nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Napadená rozhodnutí nemohou být považována za protiústavní.
Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu